Zkušenosti s Linux Mint 19

Otestoval jsem nový Linux Mint 19 postavený na Ubuntu 18.04, verzi s dlouhodobou podporou (LTS) vydanou v dubnu, která bude mít aktualizace dostupné 5 let. Jelikož LTS verze Ubuntu vycházejí jednou za 2 roky, tak i výraznější změny v Linux Mintu se objevují jen v této frekvenci vždy s vydáním nové hlavní verze. Jako dlouholetý uživatel Mintu jsem tentokrát zkusil betaverze 32bitového i 64bitového systému nainstalovat na různé počítače od virtualizovaných stroj ve VirtualBoxu na svém linuxovém notebooku (Core i5 2.generace, 16 GB RAM, serverové SSD) , VMWare na Windows 10 (desktop s Core i5 6.generace, 8 GB RAM a obyčejným SSD) až po vesměs fyzické železo svého staršího Dell Precision M4400 (Core2Duo, 4 GB RAM, obyčejný HDD), ještě staršího notebooku Acer cca rv 2008 (jakési Pentium M Dual Core, 2 GB RAM, HDD) a pak úplně nejstaršího desktopu ještě s AMD Athlon XP 2600+, 1,5 GB RAM a HDD (cca 2003), co nejen že je 32bitové jednojádro, ale chybí mu i dnes už klíčová instrukce SSE2, s čímž jsou zásadní problémy zejména se všemi hlavními webovými prohlížeči. Jaké dojmy z testování mám?

Instalátor je klasické Ubiquity a za poslední roky se v něm moc nezměnilo. Co jsem ale systematicky zkoušel, je namísto výchozího nastavení zkoušet instalovat celý systém do BTRFS formátovaného kořenového oddílu, a ve většině případů ještě do oddílu šifrovaného pomocí LUKS. V případě instalace do nešifrovaného oddílu to je jednodušší, stačí zvolit ruční instalaci, vytvořit oddíl /boot formátovaný jako  ext4 co má třeba 500 MB a pak oddíl / formátovaný jako btrfs co zabírá zbytek místa. Instalátor je chytrý a do oddílu btrfs vytvoří dva podsvazky (subvolumes), jeden se jménem „@“ a druhý „@home“. Do podsvazku @ se pak ukládají všechny soubory, které patří do / a tento subvolume je připojen jakožto oddíl /. Do podsvazku @home se ukládá obsah složky /home a tento podsvazek je paralelně připojen jako /home. Má to velkou výhodu v tom, že je pak možné dělat snímky (snapshoty) toho poddoddílu @ se všemi daty operačního sysytému, ale nikoli uživatelskými soubory, a ty používat jako „body obnovení“ po libovolné aktualizaci systému, a kdykoli poměrně snadno nastartovat starší verzi systému, pokud by po nějakém hraní si s konfiguračními soubory nebo aktualizaci jádra či jakéhokoli jiného balíčku systém nefungoval, jak má. Paralelně pak jde dělat „body obnovení“ i uživatelských dat klidně v jiných intervalech než data systému a s jinou dobou, než se starší verze odstraní. Nedá se mluvit o „zálohování“, neboť vše se nachází na stejném disku. I tak ale šikovná věc a podstatné je, že nástroj, co to všechno umí a lze to v něm rychle naklikat, je v Linux Mint 19 integrovaný a jmenuje se TimeShift a v průvodci po skončení instalace je na něho jasná reklama a doporučení jej nakonfigurovat pro automatické snapshoty systému nebo i uživatelských dat. TimeShift lze používat ve dvou režimech, v režimu snapshotů umožněných souborovým systémem BTRFS jsou snapshoty systému okamžité a jsou hotové za sekundu. Pokud je disk naformátován klasicky jako EXT4, zbývá v TimeShiftu funkce to dělat přes rsync a hardlinky na všechny soubory, což nakonec funguje trochu podobně, ale vytváření i mazání snapshotů poskládaných z tisíců hardlinků je hodně pomalé a jen prvotní snapshot trvá na klasickém disku desítky minut.

Instalátor dokáže nainstalovat systém i do šifrovaného BTRFS oddílu, ale je to komplikovanější. Je třeba vytvořit nešifrovaný malý oddíl /boot formátovaný jako EXT4 stejně jako v prvním případě, ale potom vytvořit to, co v instalátoru se jmenuje jako „fyzický svazek pro šifrování“ což je oddíl šifrovaný pomocí LUKS. Co instalátor v tuto chvíli po zadání šifrovacího hesla udělá je ale, že vnitřek tohoto šifrovaného oddílu rovnou naformátuje jako ext4, aniž by se zeptal. Lze ale v druhém kroku tento odemčený oddíl (pokud je ten šifrovaný sda2, tak instalátor ten odemčený připojí jako sda2_crypt) přeformátovat na jiný souborový systém, tj. i BTRFS, říct, že na něm má být přípojný bod / a instalátor si s tím poradí a nainstaluje se i na šifrovaný BTRFS.

V čem instalátor v případě použití BTRFS selže a což je dlouho známý a hlášený bug, že pokud není na disku nikde oddíl pro swap, tak potichu na kořenový oddíl vytvoří soubor „/swapfile“ a ten nastaví, aby se při startu připojil jako odkládací prostor (tj. přidá záznam do /etc/fstab). Problém je v tom, že BTRFS souborový systém nepodporuje swap soubory a připojení pak nebude fungovat a při každém bootu to bude hlásit chyby a swap stejně fungovat nebude. Už v průběhu instalace lze vlést do připojeného pododdílu @ a ručně řádek v /etc/fstab zakomentovat nebo smazat, a případně smazat i soubor „swapfile“, případně to lze udělat i po restartu.

64bitová verze Cinnamonu i MATE, a 32bitová verze MATE fungují všechny dobře, rychle a způsobně, a fungovalo to celkem dobře. Úplně bez komplikací byl VirtualBox,  VMWare a Dellu Precision s nVidia Quadro FX 770M s open source ovladačem nouveau.

Problémy s grafikou byly u starého Aceru s integrovanou Intel grafikou GMA cosi to dělalo psí kusy a bylo potřeba najít nějaký obskurní parametr pro grub, aby nuceně deaktivoval nějaký S-VIDEO výstup. U stařičkého desktopu s AMD Athlonem fungovala integrovaná grafika, ale jen v 4:3 rozlišeních a nikoli full-HD, a AGP nVidia GeForce 7600 GT nefungovala u jádra 4.15 s nouveau ovladačem a staré ovladače od nVidie jsou verze 304, které už v nových jádrech bez speciálních patchů nefungují. Zprovoznil to až downgrade jádra na verzi 4.9, kde už nouveau fungoval a grafika naskočila ve fullHD. Předpokládám, že všechny aspoň trochu rozumně novější grafiky od Intelu, nVidie i AMD na všech normálních počítačích budou fungovat out-of-the-box, já to zkoušel na 10-15 let starých plečkách, kde výrobci už dávno nedělají ovladače pro moderní operační systémy. Bez šance bych asi byl i kdybych se tam pokusil dát Windows 10.

U starého notebooku se starou wifi kartou jsem musel doinstalovat po restartu balík b43-firmware, aby fungovala Broadcom wifi, k tomu bylo nutné připojit notebook Ethernetovým kabelem nebo připojit do USB podporovaný wifi dongle. U Dellu Precision, kde je novější 5GHz wifi taky od Broadcomu, stacož čilo využít Správce ovladačů a doinstalovat ovladač, který to nabízí (balík bcmwl-kernel-source). Doinstalace broadcom ovladačů je linuxová klasika, u emulovaných karet ve VirtualBoxu i VMWare vše funguje v pohodě a u počítačů s intel či atheros wifi čipsety taky vše zpravidla funguje hned samo.

Graficky je jak MATE, tak Cinnamon pěkný, osobně přepínám do tmavého vzhledu Mint Y Dark, a všechny standardní aplikace se způsobně přepnou a vypadají jednotně a dobře. Esteticky vyhovující mi přijde i výchozí světlý styl, za poslední roky se moc nezměnil, což je dobře, není potřeba si každou chvíli zvykat na něco úplně nového.

Oproti mizernému Windows Storu ve Windows 10, kde chybí normální desktopové aplikace, a tedy nelze využít funkce hromadné automatické aktualizace tak jako na Androidu, iOS či OS X, je linuxový systém balíčků, v nichž je distribuována drtivá většina softwaru, perfektní pro hromadnou aktualizaci operačního systému i všech nainstalovaných programů. Krom textového rozhraní aptu je k dispozici tradiční Synaptic, ale i hlavní „app store“ s názvem Správa software, přes který jde pohodlně vybírat software z různých kategorií, číst recenze a na jedno kliknutí cokoli instalovat. „Správa software“ kombinuje jak balíčky distribuované přes klasické „.deb“ soubory používané v Debianu a Ubuntu, tak i nově na distribucích nezávislé „flatpaky“. Stejný program jde někdy nainstalovat oběma způsoby. Ačkoli se linuxová distribuce jmenuje Mint, tím, že staví na Ubuntu, lze používat všechny balíky určené pro Ubuntu 18.04 „Bionic“, stejně tak i „PPA“ repozitáře pro tuto verzi Ubuntu.

Celkem mě překvapilo, že systém je celkem reagující i na těch nejpomalejších počítačích, na které jsem ho zkusil nainstalovat. 10 let starý plastový Acer s mizerným procesorem, 2 GB RAM a diskem, kde už jsou nějaké vadné sektory, protože má notebook mizerné chlazení a v minulosti se disk brutálně přehřál, a dokonce i prehistorický Athlon XP, systém celkem zvládají, a dá se říct, že to je použitelné i na strojích, kde byly původně Windows XP. Problém je, že dnešní webové stránky už předpokládají něco lepšího, než tu bylo před 15 lety :-) Takže jednak některé prohlížeče se už ani nedělají pro 32bitové systémy, a pokud dělají, tak se nepíšou tak, aby se obešly bez procesorových instrukcí SSE2. Žádný aktuálně podporovaný mainstreamový webový prohlížeč nefunguje bez SSE2, takže 32bitová verze Mintu sice na starém Athlonu běží, ale nefunguje webový prohlížeč.  Uspěl jsem až u prohlížečů NetSurf a Otter Browser, které ještě stále lze zkompilovat s podporou jen SSE, nikoli SSE2 instrukcí, a používat tak i na takto starém hardwaru. V případě notebooku si dovedu představit nějaký use case to používat v kuchyni na recepty či internetová rádia nebo někde v dílně. Na regulérní používání to už moc není :)

Shrnutí k Mintu 19 beta – IMHO není moc důvod se toho, že to zatím je „beta“, bát. Většina balíků je z Ubuntu 18.04 a to už je 2 měsíce v ostré verzi, „beta“ jsou jen ty předělávky, které odlišují Mint od Ubuntu, ale na něco, co by bránilo používání, jsem ani u MATE, ani u Cinnamonu nenarazil. Nezkoušel jsem Xfce, které sice na svém hlavním notebooku používám už mnoho let, ale předpokládám, že to taky bude fungovat rozumně, akorát některé věci jsou v Xfce obecně hůř doladěné a tak „normálním“ uživatelům spíš doporučuju používat Cinnamon či MATE, hlavně ovládací panely, souborový manažer a integrace všech částí systému je v obou systémech téměř bezproblémová.

https://linuxmint.com/

 

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmu vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Chcete mě podpořit? BTC: 37mf2FJR26Ce3DxMkocukJDgB1eVjasnZB, příp. PGP podepsané adresy dalších kryptoměn.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *