„Hniloba dat“ na SSD

SSD jsou super, rychlé, dnes už i levné, a zdá se jako výborný nápad je používat na všechno. Teoreticky všechna data na SSD (ale vlastně i flashdiscích, SD kartách apod.) ale mají svou „expiraci“, pokud nejsou znovu zapsána. Jinými slovy, časem „zhnijou“ tak, že už nebudou čitelná. Podobně hnijí data i na vypalovaných CD nebo DVD, kdy jednoho krásného dne už nemusí jít přečíst. Zatímco u cédéček se to děje u mizerných disků po 10 letech (tj. některá stará CD už nepřečteme) a u kvalitních by data měla vydržet i 100 let, u některých SSD na výrazné problémy lze narazit už po půl roce od zápisu. A jak tu máme 3 bity v buňce (TLC), nově už i 4 bity v buňce (QLC) a plánuje se i 5 bitů v buňce (PLC) atd., bude to už jen horší. Tyhle problémy měla i někerá SSD od Samsungu (840 EVO), takže to není jen doménou levných značek. Nabízím krátkou zkušenost z praxe s levným Patriotem Burst 240 GB, co jsem si dal do USB 3.0 rámečku jako externí disk na přenášení dat, aby šla rychle kopírovat i číst a otřesy v batohu apod. disk neohrozily tak jako tradiční rotační disky.

Nepatrně teorie proč k postupné ztrátě informace u SSD může dojít: paměťová buňka obsahuje nějaký elektrický náboj, ale ten se nedokonalou izolací postupně „odpařuje“. U nejodolnějších pevných úložišť to je v pohodě, protože jsou typu SLC, tj. ukládají jen jediný bit (0/1). Rozdíl v náboji určující binární nulu a jedničku je tak velký, že může trvat možná desítky let, než se buňka vybije tak, aby bylo už nejasné, jestli šlo původně o jedničku či nulu.

Se zmenšováním výrobní technologie (čím míň nanometrů, tím víc adidas) a snahou narvat do buňky co nejvíc dat se situace zhoršuje: odizolovat mrňavé buňky tak dobře nejde, a pokud tam jsou dva bity (MLC), tak náboj reprezentuje čtyři možné hodnoty. Tři bity (TLC) reprezentují už 8 hodnot a QLC 16 hodnot. V případě QLC stačí, aby náboj byl o jednu šesnáctinu nižší a při čtení dojde k přečtení úplně jiné hodnoty. Čtení hodnoty „na hraně“ může trvat déle, nebo se chybná data musejí opravit kontrolními součty (která taky může jít přečíst blbě). Výsledek?

Na mém Patriotu Burst jsem měl některá data zapsaná rok, některá půl roku, některá úplně nově. Rok a půl stará data mi počítač čte rychlostí 1-10 MB/s. Ano, čtete správně, ono super-rychlé SSD je sotva schopné takto stará/nová data přečíst. Půl roku stará data jedou kolem 30-40 MB/s, což je pořád bída a násobně pomalejší, než rotační disk, Pouze velmi čerstvě zapsaná data jedou cca 250-300 MB/s (limitem je zde možná USB 3.0/SATA řadič nebo samotné USB 3.0 rozhraní, papírově jde samozřejmě o SSD co má mít čtení až 550 MB/s…)

Ještě větším problémem tohoto SSD je skutečnost, že ani po tom pomalém, takřka neúspěšném čtení dat, si řadič/firmware SSD neuvědomil, že tato data stárnou a za chvilku nepůjdou přečíst vůbec (krom toho, že SSD s rychlostí čtení 1 MB/s je k ničemu), a ani poté, co tato data přečetl, je potichu na disku nepřepsal na nové buňky, aby opakované čtení stejných dat už bylo zase chvíli rychlé. Bez toho, aniž by člověk sám data znovu zapsal, toto SSD zkrátka po čase o data přijde, ačkoli by bylo triviální, aby si na pozadí SSD dělalo tuto kontrolu a „zapomínající“ paměťové buňky si periodicky přepisovalo. Na takovém SSD mi přijde, že jediným způsobem, jak to „automaticky“ „řešit“, je na něm natvrdo pouštět jednou za pár měsíců defragmentaci jako u klasického disku, a vynutit aby to všechny soubory přeuložilo někam jinam. Pár stovek přepisů buňky mají vydržet a tohle cvičení by mělo stačit párkrát do roka. Pro cokoli serióznějšího je takovéto SSD na vyhození. Samsung svého času stejný problém u 840 EVO „vyřešil“ nakonec za zákazníky upgradem firmwaru, které toto periodické přeukládání dělá na pozadí, i za cenu vyčerpávání počtu možných přepisů buněk. Nic jiného u takovýchto „zapomínajících“ SSD totiž dělat nejde. Ideálně to má firmware dělat potichu sám i když člověk data nečte. K úplné ztrátě dat by tak mělo dojít až bud po vyčerpání počtu zápisů buněk, nebo pokud to je právě externí disk, co běžně není vůbec zapojený, a při krátkém zapojení jen občas se přepis celého SSD nestihne provést, případně pokud takové SSD leží vypnuté skutečně delší dobu.

Tak brutální zpomalení čtení na jednotky MB již po roce od zápisu dat, ačkoli byl disk mezitím mnohokrát připojován a používán k ukládání a čtení jiných dat, je ale varováním před přílišný spoleh na SSD…

Nějaké zdroje:

https://forums.anandtech.com/threads/ssd-unpowered-data-retention.2504433/

https://www.techspot.com/article/997-samsung-ssd-read-performance-degradation/

https://www.techspot.com/downloads/6712-ssd-read-speed-tester.html

https://web.archive.org/web/20150428040623/http://www.jedec.org/sites/default/files/Alvin_Cox%20%5BCompatibility%20Mode%5D_0.pdf

Proč jsem se přidal k Extinction Rebellion

Do práce jezdím na kole. Maso jím jednou týdně. Naposledy jsem někam letěl před 3 lety. Oblečení kupuji převážně v second handu. Kupuji nejen sobě, ale do celé firmy téměř výhradně repasovanou výpočetní techniku. Důsledně třídím odpad. Starám se o zahradu v duchu permakultury… Pomohlo moje individuální, environmentálně šetrnější chování nějak vyřešit klimatickou krizi, zabránit masovému vymírání druhů, ztrátě biodiversity a dalším kritickým problémům dneška? Téměř vůbec ne. Přitom právě tato a další individuální „spotřebitelská“ rozhodnutí“ jsou to, co do nás desetiletí hustí dominantní ekonomická teorie, a co si naturalizovala i většina ekologicky smýšlejících jedinců. Mantra „je třeba začít od sebe“ často i končí u sebe, a „peníze jako náš volební lístek“ zní taky smysluplně a v zásadě to je pravda, ale zhruba stejně, jako je běžný volební lístek tím volebním lístkem. Procento lidí, kteří se chovají dobrovolně skromně, ekologicky uvědoměle atd., za desítky let, co o antropogenní příčině klimatické změny a dalších ekologických problémů víme, bylo a stále je zoufale nízké na to, aby se to agregátně nějak projevilo a celou situaci a tendenci to nějak zvrátilo. Individuální zodpovědnost je sice fajn, ale nestačí – je to empiricky ověřeno. Je potřeba implementovat funkční řešení a to opravdu hodně rychle. („Klimatická krize není žádná vzdálená budoucnost. Je teď.“)

Julia Hawkins, Flickr , CC BY 2.0

Moje volnočasová práce pro Českou psychedelickou společnost, kterou jsem pomohl v roce 2015 spoluzaložit a dodnes jsem jejím statutárem a členem výkonného orgánu, IMHO měla a stále má smysl, nicméně příliš partikulární. Organizace průlomového dvousemestrálního univerzitního kurzu na 3. lékařské fakultě UK v podzimním semestru 2018 a jarním semestru letošního roku, kterou se už sama fakulta chlubí na svém webu pro zájemce o studium (aby asi ukázala, jak je progresivní atd.), rozjetí psychedelické první pomoci na letních hudebních festivalech (psycare), desítky odborných i populárně naučných přednášek, účast ve vládní skupině pro léčebné využití psychoaktivních látek a destigmatizace psychedelik u široké veřejnosti – to všechno je nesmírně cool a měl bych z toho radost z toho, kolik skvělých věcí se podařilo za poslední 4 roky udělat a jak vše jde správným směrem. Nicméně i kdybychom se přes noc stali novými Merry Pranksters, koupili starou Karosu a tu nabarvili na duhové barvy, zhoubovali půl národa novými Kool-Aid testy psilocybinu, LSD či snad nějakých nových research chemicals, jak moc bychom tím přispěli k záchraně světa? A little, maybe. To, že je vědecky zjištěno, že psychedelická zkušenost je prediktorem pro-environmentálních postojů, ty jsou určitým prediktorem pro-environmentálních chování, a ty snad někdy i mají nějaký reálný impakt je sice fajn, ale ani kdyby neexistovaly ty zatracené attitude-behaviour a behaviour-impact gaps, které zdánlivou zázračnost různých konverzí více či méně umenšují, tak pořád to celé změní svět a dominantní ekonomický model jak?

Málo.

A dle modelu „tonoucí se stébla chytá“ jsem se rozhodl část své energie věnovat hnutí Extinction Rebellion (XR). Líbí se mi, že Roger Hallam et al. dali do vínku do „backendu“ hnutí tu science, a to ještě tu social science, a jelikož I fucking love science! (mimochodem, přečtěte si ve volném čase tohle, vřele doporučuji), tak mně ty metody, které XR používá, dávají smysl a jakousi naději, že by to fakt mohlo zafungovat a nějak účinně přispět k mitigaci průseru, do kterého se plnou rychlostí zatím řítíme. Klíčovou metodou XR je na základě studia minulých sociálních hnutí nenásilná občanská neposlušnost. Proč nenásilná, a proč občanská neposlušnost a ne nahlášená demonstrace nebo petice, vám vysvětlí podrobně Roger Hallam na Youtubu nebo osobně, takže to tu přeskočím.

Takže česká odbočka XR plánuje na letošní podzim nějakou prima přímou akci v Praze. Sice nás nebude asi tolik, jako na demošce proti Andrejovi na Letné, ale třeba pár stovek lidí způsobí větší změnu, než čtvrt mega lidí na koncertě, protože bylo pěkně a lítali tam ty motýle. Na programu budou nějaké kulturní akce a pouliční happeningy, ale asi i nějaké blokády na způsob toho, co Limity jsme my dělají v rámci Klimakempu, akorát že na rozdíl od nějaké elektrárny na konci světa tohle má být v centru hlavního města, aby si toho jaksi všimlo víc lidí. Když se tím podaří dokopat vládu, pražský magistrát nebo městské části Prahy či jiných obcí vyhlásit takové ty trendy věci jako klimatickou nouzi, a začne se s celou situací dělat víc než teď, bude to úspěch. Jde ale i o to posunout diskurs normality o kousek dál, aby to, co zatím v Čechách, baště Klausovského klimapopíračství, je vnímané jako ryzí ekoterorismus a pošahaný klimaaktivismus, se trochu normalizovalo, a běžný český občan se už nemusel stydět v hospodě u piva v nějaké moravské periferii říct kámošům svůj klimatický coming out, že teda i jemu už ten stav klimatu, biodiverzity atd. není úplně jedno a že příště na takovou akci požadující masivnější změnu systému pojede taky. (A ve volbách bude pečlivěji vybírat, koho zvolí, i podle toho, jakou vizi bude daná strana mít co se týče řešení klimatické krize. Až ani ODSka nebude moct nemít ve svém předvolební programu jasnou deklaraci svých klimatických cílů a dalších konkrétních opatření na řešení ostatních problémů jako sucha, ztráty biodiversity atd., protože by je jinak většina lidí nevolila, bude napůl vyhráno.)motýle

Tolik pro dnešek. Slibuju že už ten divnej vzorek nebudu hulit.

Bylinkové vyvýšené záhony na zahradě aneb zachraňme včely a motýle

Místo Andrejovy řepky pro „bio“diesel na poli, nebo sterilních pravidelně stříhaných trávníků na dnešních zahradách by biodiverzitě minimálně hmyzu prospělo dát opylovačům bohatou pastvu. Včely, čmeláky, ale ty „motýle“ není těžké celý den až do večera na takovémto zarostlém kusu zahrady najít ve velkém. Květy levandule, yzopu, saturejky, dobromysli, ale i cibule, česneku či pórku, zdá se že včelám chutnají.

Fotogalerie dnešní kvetoucí zahrady zde