Splácet staré dluhy novými dluhy by občan neměl, ale banka může

V téhle pololaické finanční úvaze porovnám poučky o správě osobních financí, které jsem se naučil a svým klientům předával za dobu mého působení v roli finačního poradce a „krotitele dluhů“, s praxí v současné době používanou v Evropě na úrovni bank a vlád. Závěrem článku z tohoto marastu v rámci zachování well-beingu odletíme na kosmický výlet do metafyzických výšin.

Dluh občana

Začneme otázkou: Je správné, aby člověk, který má půjčku, kterou není schopen splácet, si jinde půjčil, jenom aby byl schopen tu první splátku splnit, bez přemýšlení, co bude dělat s tím novým dluhem? Ačkoli to lidi dělají, že když už nemají na splátku spotřebitelského úvěru, tak si půjčí za mnohem vyšší úrok u lichváře a dělají vše pro to, aby vytěsnili černé myšlenky na to, co budou dělat potom, každý finanční poradce a každý, kdo takové dluhy nemá (je tedy „zodpovědně hospodařící“), řekne, že tohle je špatný způsob a zaručená cesta do pekel.

Důvodem, proč tomu tak je, bývá především to, že původní, relativně „standardní“ půjčka, mívá obvykle nižší úrokové sazby, neboť ještě byla vázaná na nějaké ověřování bonity, apod. Když ale ani tahle půjčka není splatitelná, tak je jasné, že nikdo, kdo by uplatňoval stejně přísná kritéria rozhodující o (ne)udělení, už takovému člověku nepůjčí, natož pak na splacení jiného dluhu. Zbývají tedy subjekty, které se radši moc na bonitu neptají, vnitřně s vyšším procentem nesplacených úvěrů rovnou počítají a to tak, že paušálně tyhle půjčky činí mnohem dražšími, tj. s vyššími úroky. Rovněž soucit s trpícím takový subjekt musí trochu potlačit, protože je často nutné pak takového neplatiče obrat exekucí i o dům a jiný majetek, aby věřitel dostal možné maximum.

Naprosto správná logika tedy je, že když nemám ani na levnou půjčku, nebudu mít zákonitě ani na dražší půjčku a všechno bude ještě mnohem horší. Proto říkáme, že bychom neměli lepit starý dluh novým dluhem.

Konsolidace dluhů občana

Co když ale nová půjčka je mnohem levnější než ta stará? Pak je všechno v naprostém pořádku, a to platí v zásadě i pro „normální občany“. Když mám 8 drahých spotřebitelských úvěrů, každý dejme tomu na 20% úrok, a moje banka mi nabídne konsolidační úvěr jakožto věrnému klientu za pouze 11% úrok, je smysluplné splatit tímto novým úvěrem všechny staré, a dál platit jen nový úvěr s nižší úrokovou sazbou. Tohle je snad taky zcela jasné.

Problém je ale v tom, že v praxi nebývá moc časté, že se taková super nabídka objeví. A i když se objeví, lidi jsou často blbí, možná stávající úvěry zkonsolidují, ale pak si koupí jiné kraviny a nejsou schopni splácet ani nový, výhodnější úvěr – a jednou prostě nastane situace, že už žádný „ještě výhodnější úvěr“ neexistuje, protože není subjekt, který by takovou službu byl ochotný poskytnout.

Dluh bank a států

Přesuňme se od situace běžného občana, který pokud dnes potřebuje půjčit likvidní peníze na cokoli, zpravidla nemá šanci dostat nic moc lepšího než ten spotřebitelský úvěr s úrokovou sazbou od 15 % p.a. nahoru, k bankám v Evropské unii dnes. Ty si právě půjčily přes půl bilionu eur od Evropské centrální banky, na 3 roky, s úrokovou sazbou 1 % p. a., a na rozdíl od občana ani nemusely moc garantovat příjmy, nemusely mít ručitele, nemusely nic zastavovat. Stačilo ukázat cokoli ve výši 1 % půjčované částky.

Pro představu, když chci hypotéku na dům, a chci půjčit třeba 1 milion, tak po mě banka chce zástavu minimálně v této výši (100% hypotéka), pro dosažení výhodnějších podmínek ale v ještě větší výši (např. „85% hypotéka, tj. nový dům by měl mít cenu 1 milion, ale já už mám 150 tisíc vlastní hotovosti předem, banka tedy půjčí jen 850 tisíc a zastaví celý milionový barák).

Půjčka od ECB evropským finančním domům je tedy něco jako imaginární „1% americká hypotéka“, kde do zástavy dávám jako „nemovitost“ polorozpadlou maringotku v ceně 10000, a za to dostávám milion korun na cokoli. I když vlastně… ani nepotřebuji tu maringotku, stačí, když téhle Bance Splněných Přání (ECB) předložím kus toaletního papíru, kam mi namol ožralý soused včera v hospodě z prdele podepsal, že si ode mě jakousi maringotku půjčil a že mi ji i vrátí. (Žádná maringotka přitom neexistuje, ale Banka Splněných Přání bezvýhradně důvěřuje čemukoli, co jí předložím.)

Takže takhle vypadá charakter „soudružské výpomoci“ churavým bankám a nepřímo tedy i evropským státům. (Banky nadopované tímhle superúvěrem si mohou dovolit koupit to, co by si už jinak nikdo nekoupil, a sice státní dluhopisy států s ratingy C, CD a podobnými.)

Veškeré iluze o tom, že peníze jsou něčím podloženy, konečně padají, a začíná se hrát vysoká magie s čísly zcela abstrahovanými od jakékoli reálné hodnoty. Ona tu ta reálná ekonomika už i tak byla tou virtuální dávno převálcovaná, ale konečně to začíná být všeobecně jasně vidět.

Je to fér? Dvojí metr

Je to fér, aby banka dostala za výše uvedených podmínek „neomezenou likviditu“, zatímco občan místo toho od téhle banky dostal jen nabídku spotřebitelského úvěru s rozhodčí doložkou, 30% úrokovou sazbou, případně nabídku lichváře, 300% úrokovou sazbou a případně velmi „kreativními“ způsoby vymáhání v případě neplacení? Tahle brutální asymetrie se nazývá morálním hazardem, protože tu je privilegovaná skupina subjektů, které hrají podle zcela jiných pravidel než všechny ostatní subjekty, v čase úspěchu nastává „privatizace zisků“ (do kapes správců této privilegované církve a investorů) a když je problém, tak se ztráty „socializují“ (platí je všichni).

Psychologicko-spirituální kecy na závěr

Tímto je potřeba pochopit, že peníze už dnes jsou takřka „ryzí abstrakta“ a dá se s nimi velmi kreativně provádět skoro cokoli. Jsou mazivem „ekonomiky“ a toho úžasného systému, ve kterém žijeme. Ani zdaleka neplatí, že všichni mají stejné možnosti, atd. Ono to asi neplatilo nikdy, ale ideje „občanské společnosti“, zakotvené i v Listině základních práv a svobod, Ústavě, zákonech a vykládané na školách, vytvářejí pocit, že tomu tak je.

Konečně i celé státy, pravidla v rámci států a veškeré společenské instituce jsou přechodné formy uspořádání prostředí, ve kterém žijí jedinci. Jsou to obludy, které kontroluje jen hrstka populace, i přes všechny snahy to zdemokratizovat formou voleb „všech občanů“. Navíc „politická elita“ není totožná s „trhem“. Dnes platí, že moc má především ten, kdo je velkým hráčem na trhu. A tím už dnes často nejsou státy, ale firmy s většími rozpočty, než mají státy.

Socialisticky demokratická a jiná idealistická společnost je proti tomu extrémně choulostivou, jemnou a rafinovanou nadstavbou (Egem nebo spíš Superegem) tohoto „animálního“, individualistického základu lidského bytí (Id). Je to takhle přirozené? Je to takhle správné? Dovolím si už radši ukončit „seriózní část“ tohoto textu a následovat bude „spiritual bullshit“, tj. ryze intelektuální spekulace. Čtěte dál jen pokud na to fakt máte chuť – já to doporučuji aspoň pro prevenci depresivních myšlenek z té první části textu :-)

Co je to přirozenost

Konflikt existuje v různém, vzájemně se vylučujícím pojetí „přirozenosti“. Co je to přirozené? Výše jsem využil freudovské terminologie, kde Id (Ono) katektuje (vyživuje) ostatní struktury osobnosti. Animální „základ bytí“ (Id) je zdrojem životní energie, která katektuje (vyživuje) zbytek, tj. všechna vyšší centra, bez ohledu na to, jak jemně a spirituálně mohou vypadat. Místo freudovského modelu můžeme klidně použít i „indický“ koncept prány a systému sedmi čaker. Na konkrétním modelu mi teď nezáleží, chtěl bych jen sémanticky rozlišit mezi „zdrojem“, „energií“ a „projevem“. „Zdroj“ je z téhle triády tím nejspekulativnějším konstruktem a bránou od fyziky k metafyzice. Energie už je to, co energií míní fyzika. Projev je pak fenomenologickým pohledem na některé formy přeměny energie, které třeba vypadají jako že „žárovka svítí“.

U prožívání lidského těla výroky „mám hodně energie“, „jsem bez energie“, „potřebuju dobít baterky“ apod., jsou přísně fyzikálně nepřesné, bavíme se totiž o prožitku jakéhosi „potenciálu k aktivitě“, pocitu ostrosti vnímání tělového schématu, jasnosti myšlení apod. Tohle všechno referuje k biologickému bytí. Bez téhle životní „energie“ tj. potenciálu k aktivitě nemůže existovat rafinované společenské zřízení.

(a) Materialistický pohled (bottom-up) je tedy: „Biologické vyživuje kulturní, biologické je základem kulturního. Člověk bez fyzického těla není člověkem, lidská společnost je vázaná na bytosti v lidském těle a tato těla jsou vázaná na hmotnou realitu.“ OK, v čem se ale liší živý člověk od mrtvoly nebo od kusu šutru? Všechno je přece matérie.

(b) Opačné pořadí má spirituální pohled (top-down), vyjádřený např. kabalistickým Stromem života nebo jinými modely. Na počátku bylo jakési Jedno, nedělitelná monáda, prázdnota (šúnjatá), tao; něco zcela přesahující veškeré myslitelné kategorie včetně kategorií času, prostoru, toto Jedno je vším a je ve všem. Ono „vše co jest“ včetně „myšlenek“, „pocitů“ apod., pak je nekonečným množstvím projevů tohoto prvotního Boha, jeho sestupováním až do „nejhrubší materie“ :-) Opět ale otázka, v čem se liší živý živý člověk od mrtvoly nebo od kusu šutru? Všechno je přece z Boha a Bohem.

 

Moje osobní každodenní zkušenost ze dne, kdy hýbu fyzickým tělem, manipuluju s hmotou atd., je mnohem blíž tomu materialistickému pohledu. Moje zkušenost v noci i ve dne v době snění, v době „cestování v astrálu“ a při jiných změněných stavech vědomí zase vede k tomu spiritualistickému pohledu.

Snažím se v obou světech balancovat a prožívat i ten druhý pohled, protože mám pocit, že jeden i druhý pohled jsou dvěmi stranami téže mince. Touhle mincí (středním sloupem, zrcadlícím principem) je právě ten život a ta kontinuita prožívání. Ne konkrétní prožitky, ale ten proud. Ten stojí mimo dobro a zlo. Považovat za „přirozenost“ animální tendence vycházející z „nižšího Já“ v těle, nebo za mentálismus „vyššího Já“, je pravdivé, ale jen v rámci té jedné poloviny „pravdy“.

A ty peníze? Ty přece nejsou všechno :-) (Zejména pro mě jakožto nepracujícího studenta parazitujícího na podpoře Evropské unie na zahraničním studijním pobytu. Zatím mi tu bankomaty Dexie hotovost vždy vydaly, obchody mi za ta eura jídlo vydaly, mám tu teplo, světlo, a vlastně všechno co si můžu přát. Ale rozumím, že ne každý má tak příznivé okolnosti a že i ty moje okolnosti jsou pomíjivé.)

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmičku vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Asi mě baví kumulovat různé funkce a přidávat si spoustu práce. Lidi o mě říkají, že jsem multifunkční, což je asi trochu pravda :-) Chcete mě podpořit? BTC: 37mf2FJR26Ce3DxMkocukJDgB1eVjasnZB, příp. PGP podepsané adresy dalších kryptoměn.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *