Křesťanské kulisy populárních děl na Západě

Michelangelo Buonarroti - Conversion of Saint Paul

Michelangelo Buonarroti – Conversion of Saint Paul (1542)

Když se Kojot vyjádřil ke článku Petra Tomka o implicitně přítomném motivu konverze z ateisty na křesťana v řadě současných filmových děl, tak mi nedalo se k tomu vyjádřit taky:

Napadá mě k tomu spíš připomínka týkající se pochopení té (křesťanské či jiné) nauky. Mě to, že film je z kultury, která má křesťanské kulisy, vůbec neuráží a nevadí mi, byť nejsem pokřtěný a nemám ke křesťanství kdovíjak osobní vztah (pokud to otevřeně nepropaguje nějakou nezináboženskou nenávist apod.) Pro mě je absurdní ta představa „křesťanského Boha“ a jiného Boha, a pro křesťana IMHO taky; protože to, k čemu se referuje, není bůh s malým B, a pojmem, který v aristotelovském slova smyslu má genus proximumdifferentia specfifica; naopak: jedná se o to, co tyto dvě základní podmínky pojmu postrádá, je to konceptuálně přesně nezachytitelné, mimo čas a prostor, mimo zrození a smrt. V křesťanství se to snaží zachytit termíny věčnost.

Pokračování textu Křesťanské kulisy populárních děl na Západě

Ekologický mýtus místních potravin

100 Mile Diet

Tvrzení: “Místní výrobky jsou ekologičtější než dovážené výrobky.”

Jak to je doopravdy: Koncept “food miles” je heuristikou pro rozhodování a vychází z toho, že dovážené výrobky zahrnují dopravu, při které se spalují fosilní zdroje. Představa toho, kolik tisíc kilometrů nacestovala ovčí vlna z Nového Zélandu nebo banány z Hondurasu evokuje obrovské množství zbytečně spálené nafty na přepravu, zejména pokud to lze vypěstovat/vyrobit i místně. Nabízet na základě tohoto argumentu místní výrobky jako ekologičtější je pak marketingově snadné, protože to odpovídá “selskému rozumu” a není potřeba nic komplikovaně vysvětlovat. Ekologickou image dnes vytváří prohlášení se za “lokáložravce” (locavore).

Pokračování textu Ekologický mýtus místních potravin