Michelangelo Buonarroti – Conversion of Saint Paul (1542)
Když se Kojot vyjádřil ke článku Petra Tomka o implicitně přítomném motivu konverze z ateisty na křesťana v řadě současných filmových děl, tak mi nedalo se k tomu vyjádřit taky:
Napadá mě k tomu spíš připomínka týkající se pochopení té (křesťanské či jiné) nauky. Mě to, že film je z kultury, která má křesťanské kulisy, vůbec neuráží a nevadí mi, byť nejsem pokřtěný a nemám ke křesťanství kdovíjak osobní vztah (pokud to otevřeně nepropaguje nějakou nezináboženskou nenávist apod.) Pro mě je absurdní ta představa „křesťanského Boha“ a jiného Boha, a pro křesťana IMHO taky; protože to, k čemu se referuje, není bůh s malým B, a pojmem, který v aristotelovském slova smyslu má genus proximum a differentia specfifica; naopak: jedná se o to, co tyto dvě základní podmínky pojmu postrádá, je to konceptuálně přesně nezachytitelné, mimo čas a prostor, mimo zrození a smrt. V křesťanství se to snaží zachytit termíny „věčnost“.
Pokračování textu Křesťanské kulisy populárních děl na Západě
