Ekologický mýtus místních potravin

Tvrzení: “Místní výrobky jsou ekologičtější než dovážené výrobky.”

Jak to je doopravdy: Koncept “food miles” je heuristikou pro rozhodování a vychází z toho, že dovážené výrobky zahrnují dopravu, při které se spalují fosilní zdroje. Představa toho, kolik tisíc kilometrů nacestovala ovčí vlna z Nového Zélandu nebo banány z Hondurasu evokuje obrovské množství zbytečně spálené nafty na přepravu, zejména pokud to lze vypěstovat/vyrobit i místně. Nabízet na základě tohoto argumentu místní výrobky jako ekologičtější je pak marketingově snadné, protože to odpovídá “selskému rozumu” a není potřeba nic komplikovaně vysvětlovat. Ekologickou image dnes vytváří prohlášení se za “lokáložravce” (locavore).

Hodnota počtu nacestovaných kilometrů ale neříká nic o tom, jaká je absolutní emise skleníkových plynů a spotřeby zdrojů vůbec. Zanedbáváme skutečnost, že asi 85 % energie se spotřebuje na výrobu a jen asi 10 % na cestu, z toho ještě půlku spolkne dovoz autem ze supermarketu do domácnosti. Když si na místní trh v nedalekém městě dojedeme autem, spálíme víc, než když všechno nakoupíme v supermarketu, kam dojdeme pěšky, byť věci ze supermarketu jsou z druhého konce světa. (Ruez, 2012¹)

Když se pokusíme v místě, kde není dost teplo, pěstovat rajčata a skleníky vyhřívat, spálíme nesrovnatelně víc, než kdybychom si rajčata vozili ze Španělska.

Krom toho, když přestaneme kupovat výrobky ze zemí třetího světa, kde jsme předtím učinili tamější obyvatelstvo závislé na příjmech z prodeje zboží určeného k exportu do vyspělých zemích, tak prohloubíme rozdíly mezi bohatým Severem a chudým Jihem, protože si kapitál ponecháme soustředěný u nás (Balingall & Winchester, 2008²).

Podobných heuristik, tj. schémat pro snadné rozhodování, která jsou navíc zdánlivě v souladu se zdravým selským rozumem, máme v oblasti pro-environmentálního chování více. Vzhledem ke složitosti a provázanosti „všeho se vším“ a abstraktnímu charakteru řady věcí ale mnohdy tyto heuristiky vedou k nesprávným výsledkům.