Živly, podobně jako život sám, nelze spoutat beztrestně. „Nespoutanost“ je jejich bytostnou vlastností – spoutaný živel není živlem, zastavený čas není časem, znehybněný a proměn zbavený život není životem (…) Řeky se rozlévají, mění koryta, meandrují, přinášejí štěrk a naplaveniny, modelují krajinu a jsou s ní v živém a proměnlivém vztahu. Žijí – svobodně a živelně. Jsou dravé a zdravé – a pokud člověk respektuje jejich životní prostředí, žije s nimi v míru a užitečné symbióze…“ (Z. Neubauer & T. Škrdlant: Skrytá pravda Země, s.62–63, Mladá Fronta 2004)
Vzpomněl jsem si při tom na Neubauerovo vyprávění o živlu vody, když jsem teď poslouchal povodňové zprávy o tom, že kolínské nádraží je zaplavené. Podíval jsem se na mapu, abych zjistil jak to vlastně v Kolíně vypadá. Satelitní snímek mluví sám za sebe: člověk se zde v minulosti rozhodl – tak jako na mnoha dalších místech – poručit přírodě a původní meandry usměrnit a na jejich místech udělat pole a mimo jiné i nádraží. Neubauer v knize pokračuje: „Přirozené chování žek – eroze, meandrování, transport a ukládání naplavenin, dočasné změny řečiště – to vše začalo být považováno za škodlivé jevy, kterým je nutno zabránit. Na hrazení bystřin navazovaly souvislé úpravy navigace, včetně napřimování toků. Hlavním cílem bylo a dodnes je, aby voda protekla krajinou po stanovených trasách, nepřekvapovala nás žádnými změnami, tekla pokud možno rovně a spořádaně a neobtěžovala nás svou živostí a nevypočitatelností.“ (s.64)
Utrpení a škody těm, kterých se aktuální povodně přímo dotýkají, samozřejmě nepřeju a je mi jich všech líto – chtěl bych ale v době, kdy je to aktuální, poukázat na naši moderní aroganci vůči přírodním silám, které jsou stále mimo naši plnou kontrolu, a patrně i vždy budou, neboť jsou–jak Neubauer uvádí–aperatické, bezmezné.
