„Dotaz: abych neplela, chci mulcovat slamou, ale proroste mi vubec tou slamou treba brambora, nebo cibule? (otazka tedy zni kdy to zamulcovat a jak), nevim jak to vyresit, vsude je jinak plno travy, sem zacatecnik… dalsi problem, nemame hlinu do vysokeho zahonu, nemame kompost a kupovat tam substrat nebo kompost je blbost, potrebujem toho hodne, jak to udelat, aby mi tam nerostla zas trava, este neumim s permakulturnima postupama, diky zkusenejsim“ (GIDDY@NYX.cz)
„Permakulturní postupy“ navrhuji nechápat jen v úzkém smyslu několika symbolů často asociovaných s designem zahrádky, typu „vyvýšený záhon“, „záhon ve tvaru klíčové dírky“, „spirála“ a podobně. Nevyvýšený záhon a k tomu ještě pravoúhlý může být někde stejně dobrý jako skvělá vyvýšená bylinková spirála. Permakultura není jen fetišismus k pár symbolům prezentovaný Mollisonem, Holmgrenem, Holzerem, ale je novotvarem označujícícím v užším smyslu „trvale udržitelné zemědělství“ a v širším smyslu „trvale udržitelnou kulturu“. Ani bylinková spirála na dvorku, ani skvělý vyvýšený záhon podle Seppa Holzera, nemusí ani tomu prvnímu, ani tomu druhému pojetí permakultury pomoct ani trochu :)
Co se týče konkrétního dotazu mulčování. Chybí kontext: Jak velký pozemek to je? V jaké oblasti je? Co se s ním dělalo v minulých letech? K čemu má pozemek v dalších letech sloužit? Nepřímo chápu z dotazu, že jde o zaplevelený pozemek,kde je tráva (a patrně další plevel), který poslední roky nebyl užitkově využíván, a nyní je nově snaha to změnit. Mulč nemusí být jediným řešením, u brambor nemusí být nutně špatné řešení i to, že se poprvé provede hlubší zpracování půdy (tj. popření často uváděné zásady no-till), a následně se opakovaně třeba s 14denními rozestupy provede nějakým nástrojem kypření půdy a rozrušení neustále vyrůstajících plevelů, s manuálním ostraněním těch větších. Předpokladem je brambory mít v nějakých smysluplných řádcích, aby se mezi nimi dalo chodit bez zničení brambor, navíc ke každé bramboře třeba dát klacík aby bylo jasné, kde je než vyleze ze země. Až brambory vylezou, je možné kolem nich naakumulovat půdu z mezicestiček… Mulč nemusí být samospásný, někde je přímo nevhodný. Věci je potřeba přizpůsobovat místním podmínkám – půdě, větru, vodě, vzduchu; časovým možnostem etc.
Podle mě skoro jakákoli užitková zahrada, kde se neprovádí každoroční hlubší rytí, kde se nesypou chemikálie a kde se dbá na základní ochranu půdy před erozí, je dobrá. (Ne)přítomnost oficiálních „bylinkových spirál“ a „klíčových dírek“ je naprosto nepodstatnou. Podstatné je to,že rodina získává část své potravinové spotřeby ze zdroje nejbližšího a obejde se bez masivních externích vstupů, a vyjádřeno energeticky tak potraviny z vlastní zahrady nemají bilanci třeba 20:1, kde na jednu vypěstovanou kalorii se spotřebuje 20 kalorií dodaných zvnějšku (fosilní paliva). Totéž se dá vyjádřit u půdy, pokud zajišťuji, aby se kvalita půdy i bez masivních vstupů zvnějšku udržovala konstantní nebo spíše se zlepšovala, je to dobré. (Pokud je tvorba nové půdy stejná nebo vyšší než její vyčerpávání a eroze).
Proti tomu jak konvenční, tak i drtivá většina tzv. „bio“ zemědělství v obou kritériích zpravidla naprosto selhávají. Konvenční zemědělství energetickou bilancí např. 20:1, biozemědělství někdy může být energeticky v pozitivní bilanci, ale většinou taky ne; ztráta půdy je třeba 10 t/ha/rok, zatímco pedogeneze je třeba 0,3 t/ha/rok, v bioprodukci je ztráta dejme tomu poloviční oproti konvenční produkci, což je pořád z pohledu permakultury nepřijatelná ztráta, ačkoli se běžně učí o tom, že taková ztráta je už „přijatelná“.
„Z mapy ztráty půdy pro všechny zemědělské pozemky ČR lze rovněž určit, že průměrná hodnota erozního smyvu na zemědělských pozemcích se dlouhodobě pohybuje na úrovni cca 2.34 t/ha za rok. Jaké je celkové rozložení hodnot ztráty půdy pro celé území republiky je patrné z obrázků (Obr. 2) (Obr. 3).
Z uvedené součtové čáry je patrné, že zhruba na 14 procentech plochy pozemků erozní smyv převyšuje 4 t/ha/rok a téměř 80% pozemků se vyznačuje ztrátou půdy přesahující 1 t/ha/rok. Uvedená čísla se mohou jevit jako hodnoty v „mezích“ normálu – nicméně stále je třeba pamatovat na to, že hovoříme o tisících kilometrech čtverečních výrazně erozně ohrožených…“ (Krása, Dostál & Vrána 2008)
A tak se dá pokračovat. Kupuji maso z konvenční produkce? Podporuji tím rozšiřování další GMO Roundup-Ready produkce sóji v Latinské Americe, odlesňování a vyvlastňování půdy a stěhování vesničanů do městských slumů, a zároveň přepravu přes půl zeměkoule něčeho, co bychom si mohli vypěstovat i v Evropě – kdyby se tu nepěstovaly „komerčně úspěšnější plodiny“ a její masivní přebytky se pak ještě nedodávaly velkoryse zpět do jiných zemí jako „rozvojová pomoc“.
Analýza všech dalších samozřejmostí života pak postupně odhaluje netušené spolupodílení se na současné planetární destrukci, a hledání důstojných alternativ pro sebe, místní komunity i širší celky a jejich implementace je to, co považuji za „kroky k reálné permakultuře“.
Období od dnešního neudržitelného systému k budoucí trvale udržitelné kultuře se pak může označovat jako „Transition“ v tom smyslu, jak to pojímají iniciativy Transition Towns/Transition Network. Od Transition se neočekává izolace od světa a provádění si čehosi „permakulturního“, ale práce na tom, aby se lidstvo/kultura přerodila v něco udržitelného. Že nás spasí jen bylinková spirála na dvorku, bez pochopení hlubších souvislostí, nebo magická impregnace semen léčivým potenciálem prostě nevěřím:
„Před vysetím je třeba vzít namočené semínko nebo několik semínek do úst a držet je nejméně devět minut. Pak je položit mezi dlaně přidržet asi třicet vteřin a stát při tom bosýma noha na tom pozemku, kde se budou sázet. Potom otevřít dlaně, donést je k ústům a vydechnout na semena vzduch z plic. Tak semínko, ohřáté dechem člověka, získá o něm veškeré informace.
Dále je třeba držet dlaně otevřené třicet vteřin na slunci. A semínko určí okamžik svého vyklíčení. Všechny planety mu v tom pomohou a jejich prostřednictvím darují člověku potřebné světlo…“ (V. Megre — Anastasia)