UPDATE 1.5.2012: Zprostředkovaně jsem od jednoho českého zemědělce obdržel velmi důkladný kritický komentář k níže publikovanému článku, který mě opravdu donutil na věc pohlédnout kritičtěji. Nemám od autora svolení text volně publikovat, ale vzhledem k zásadně odlišným stanoviskům, podepřeným bohatými znalostmi, respektuji, že se mohu mýlit. V případě zájmu o obsah kritiky mi napište na martin zavináč brozkeff net. –Martin
Pyrolýza organického materiálu (zahřívání bez přístupu vzduchu) vede k zuhelnatění a navázání uhlíku do struktur s velmi pomalým uvolňováním. Touto technologií se před stovkami a tisíci let zapravovalo v Amazonii zuhelnatělé dřevo do půdy, aby se uměle docílilo podobných parametrů půdy, jako má černozem, i v tak teplé oblasti, kde jinak vlivem vysokých teplot běžně vázaný uhlík se do několika let zoxiduje a ve formě CO2 dostává do atmosféry (proto jsou taky půdy pod pralesy tak chudé a po vykácení pralesů je na místě do pár let poušť). Výsledkem této snahy je antropogenní (člověkem vzniklá) černozem (portugalsky terra preta), která si i po staletích, kdy byla původními kmeny opuštěná, zachovává mimořádné vlastnosti. Krom umělého zvyšování úrodnosti půdy, což dnes v době, kdy úpadkem zemědělství a péče o půdu přicházíme vodní a větrnou erozí o polovinu humusových rezerv Země (a kombinací použití těžké techniky, pesticidů, herbicidů a výstavbou logistických center a satelitních městeček na nejúrodnějších černozemích o tu druhou polovinu) má obrovský význam, je dalším efektem (při správné technologii!) negativní uhlíková bilance, což potěší všechny, kteří mají rádi žonglování s množstvím vypouštěných skleníkových plynů do atmosféry a výpočtem, nakolik se bude zvyšovat teplota na Zemi v následujících desetiletích.
Biouhel (anglicky biochar) je neologismem pro uhel vzniklý moderní technologií pyrolýzy či spalování za velmi sníženého obsahu vzduchu, za účelem zapravení tohoto uhlu v jemnozrnné podobě do půdy (resp. jiného využití, ale nikoli spálení tohoto uhlu). Z pohledu uhlíkové bilance (tj. schopnosti vázat uhlík a zachovat ostatní frakce podporující skleníkový efekt, zejména metan) je důležitá správná technologie, ideálně tedy pyrolýza (bez přístupu vzduchu) za teplot mezi cca 300 – 600 stupni Celsia. Výsledkem je různý poměr pevných, kapalných a plynných frakcí, v závislosti na tom, je-li zvolena „pomalá pyrolýza“ (více pevných frakcí, dnes až 50 %) nebo „rychlá“ (více plynných a kapalných frakcí).
James Lovelock (autor teorie dynamicky rovnovážného systému na planetě Zemi „Gaia“) označuje uhlíkově negativní proces pyrolytické výroby biouhlu a jeho zapravování do půdy za „jedinou naději lidstva“. V tři roky starém článku pro The Guardian uvádí návod, jak nechat přírodu pro nás vyrovnat uhlíkové emise (a tedy CO2), které snad opravdu vedou ke skleníkovému efektu: zajistit, aby každý zemědělec měl malý pyrolytický reaktor na biouhel, a organické zbytky ze sklizně, které běžně zaorává, by prohnal tímto reaktorem. Uhel by použil na pole spolu s hnojivem a biopalivo z plynných a kapalných frakcí by buď sám využil k větší energetické nezávislosti, nebo prodal. Celý koncept by se tak mohl obejít bez enviro-dotací, které snad vždy zatím byly obrovským průserem až úplnou katastrofou (korupce, byznys „pěstování solárních panelů“ na černozemích, pěstování plodin jen pro biopaliva, atd. atd.). Jelikož fotosyntéza a rostliny zachycují asi 18x více uhlíku než uvolňujeme do atmosféry (avšak naprostá většina z toho se vlivem nestabilní fixace ve fázi rozkladu opět sváže s kyslíkem a vyletí jako CO2 zpátky) a dnešní zemědělství už zabírá značnou plochu Země, masivní konverze organického uhlíku do podoby uhlu a tedy fixace uhlíku na staletí a tisíciletí by celý dnešní CO2-skleníkový-efekt vzniklý pálením v minulosti fixovaným uhlovodíkům (ropa, zemní plyn) zmírnilo nebo snad i zastavilo.
Řetěz závislého vznikání (páli: patičča-samuppáda) je ústředním pojmem buddhistické psychologie abhidhammy, vysvětlujícím koloběh znovuzrození v rámci samsára a s tím spojené inherentní strast/„utrpení“ (První vznešená pravda). Jelikož kruh (či spirála) jeddnotlivých článků řetězu nemá začátku ani konce a všechny články jsou na sebe navázány, není zdánlivě možné z tohoto kruhu vystoupit, neboť články řetězu drží pohromadě kvůli „třem jedům“ (páli: akusala múla, dosl. ‚kořeny neprospěšného‘) – připoutanosti/žádostivosti (upádána/lóbha/tanhá), hněvu/odporu/nenávisti (dósa) a nevědomosti (móha/avidždžá) (Druhá vznešená pravda). Avidždžá (skt. avidjá, tib. ma rigpa) je termínem pro „bazální klam“ a prvotní příčinou strasti v koloběhu samsáry. Je opakem vidění věcí v jejich nahé, pravé podobě (vidždžá/vidjá/rigpa). Třetí vznešená pravda nicméně uvádí, že řetěz je možné přerušit, a to (Čtvrtá vznešená pravda) následováním Dharmy (Pravdy / toho, jak se věci mají / vnitřního zákona … „nauky buddhy“ = poznání probuzeného).
Jak ale patičča-samuppáda souvisí s antropogenní černozemí?
Poté, co jsem pojal představu, že pokud už má civilizace dál vytvářet „pokrok“, nechť je to právě implementací principů terra preta, jsem napsal na společnost ODAS věnující se odpadovému hospodářství a provozující relativně novou bioplynovou stanici ve Žďáře nad Sázavou, odkud pocházím. Mail krom potřebných odkazů na výzkum v oblasti biouhlu i již patentované průmyslové implementace obsahoval to, že bych si jako občan Žďáru přál, aby toto město bylo průkopníkem právě v této oblasti, a kdo jiný než společnost odpadového hospodářství, která již na počátku 90. let minulého století důsledně v celém městě rozmístila kontejnery na tříděný odpad, by do toho měl v první řadě investovat?
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, a hned druhý den ráno mi na můj český telefon do Belgie volal zástupce společnosti pan Svoboda, že si se mnou chce domluvit schůzku. Vyjádřil jsem své potěšení nad rychlou a seriózní reakcí, nicméně lítost nad tím, že do konce června trávím čas v Belgii. V emailu, který mi pan Svoboda ještě před telefonátem napsal, stálo:
„Děkuji za Váš příspěvek. My také v současné době usilujeme u předávání kompostu s obsahem uhlíku do půdy. V současné době ale ze strany zemědělců není zájem. Průmyslová hnojiva jsou levnější. Jestli máte čas a chuť, můžeme se k této otázce sejít a popovídat si. Každé nové řešení je přínosem. Předem děkuji za Vaši ochotu, Jan Svoboda, ODAS ODPADY s.r.o.“
Odpověď dává do souvislosti výše představený buddhistický koncept s tím prvním pojmem, a podporuje přesvědčení, v jak začarovaném kruhu to dnes ve společnosti opravdu jsme: společnost odpadového hospodářství o technologii biouhlu dejme tomu ví, zaměstnává progresivní lidi, kteří by tyto inovace sami uvítali, avšak „zemědělec preferuje levnější průmyslová hnojiva“ (protože musí výrobek prodat supermarketům, které si žádají supernízké ceny, protože není tak masivně subvencován jako v jiných zemích EU odkud sem proudí levnější = subvencované zemědělské produkty, protože lidi si nedomýšlejí důsledky svého chování nákupem v supermarketech a rovněž už mnohdy ani na nic lepšího = dražšího „nemají peníze“, ad infinitum).
Problém začarovaného kruhu, kde všechny články řetězce závislého vznikání se na sebe budou nekonečně odvolávat, je nutné někde přeseknout — z reakce pána odpadové firmy by to měl být zemědělec, který by měl pochopit, že mu kompost/biouhel udělá lépe než syntetické hnojivo.
Dvě varianty interpretace:
1) Jsme na tom už opravdu tak špatně, že zemědělec, přestože o všech důsledcích používání konvenčních hnojiv (i jejich dlouhodobě neudržitelné dostupnosti na současných cenách vzhledem k ropnému zlomu atd.) ví, přesto nemá ani možnost přejít k udržitelnému zemědělství, a je tedy naprostým otrokem, který jen bude přežívat dokud to půjde, načež to zabalí zcela (protože snižující se kvalita půdy mu přestane poskytovat potřebné výnosy, protože hnojiva budou dražší, …)?
Pokud by tomu tak bylo, tak už dnes víme o sebevraždě, nemáme možnost jí zabránit, ale máme možnost ještě pár let živořit. (To opravdu není varianta, která mně dává jakoukoli naději).
2) Optimističtější variantou je, že zemědělec „jen neví vše o plusech a mínusech dejme tomu konvenčních hnojiv vs. těch statkových+biouhlu, neuvědomuje si všechny důsledky atd. atd., a za předpokladu, že by věděl dostatek informací (a zároveň by prohlédl skrze clonu bazálního klamu avidždžá a překonal i svou připoutanost), přechod by uskutečnil. V takovém případě by mělo smysl pracovat na doplnění vzdělání hypotetického zemědělce.
V praxi ale hypotetického nevědomého zemědělce musíme nahradit za ještě nevědomější „právnické osoby“ reprezentující velký agrobyznys (tj. u nás Agrofert v čele s panem Babišem, obecně ale celý globalizovaný zvrácený tržní systém), kde je úkolem generovat zisk tady-a-teď a kde holistické myšlení přesahující rámec několika málo volebních období nemá co dělat.
Tady už moje představivost a mysl začíná být poněkud vyčerpaná (přesto mě tento kóan zatím k satori nedovedl).
Otázkou na čtenáře, kteří se dostali až sem, tedy zní: Máte nějakou pozitivnější inspiraci či vhledy na téma, kde má tento začarovaný kruh/řetěz „nejslabší články“, ze kterých by bylo možné relativně dovedně z tohoto jinak smrtícího kruhu vystoupit? Podle „teoretického modelu“ lze kruh přerušit kdekoli, ale i v Buddhově nauce je většina metod zaměřená jen na některé ze článků.
Často mám totiž pocit, že ekologický aktivismus a „environmentalismus“ se příliš nezabývá analýzou právě toho Ourobora, hada zakouslého do vlastního ocasu, arbitrárně určí nějaký „pohodlný“ článek, na který útočit, aniž ale předem důkladně prozkoumá, není-li tento článek zrovna tím nejsilnějším (čímž je veškerá snaha marná).
Postupem, který volí každý úspěšný hacker, snažící se o penetraci počítačového systému, i buddhista, dovedně využívající cesty Dharmy pro prohlédnutí skrze bazální klam a překročení dualismu je hledání nejslabšího článku systému, případně „kořene problému“.
(Připouštím, že model řetězu podmíněného vznikání, převzatý z buddhistické psychologie, nemusí nutně pro tento společenský jev být zcela adekvátní. Existuje tedy přiléhavější model [stále s vědomím skutečnosti, že mapa není území a mapa nikdy dokonale nezobrazuje území]?)
Odkazy
- Ekologický institut Veronica: Biouhel
- Frýba, M. (2003). Umění žít šťastně: Buddhova abhidhamma v praxi meditace a zvládání života. Praha: Argo.
- Hollan, J.: další dokumenty na téma biouhel v češtině
- International Biochar initiative
- Lehmann, J. & Joseph, S. (2009). Biochar for environmental management: Science and Technology. London: Earthscan.
- Lima, H. N. et al. (2002). Pedogenesis and pre-Colombian land use of “Terra Preta Anthrosols”(“Indian black earth”) of Western Amazonia. Geoderma 110, pp. 1–17.
- Lovelock, J. (2009). James Lovelock on biochar: Let the Earth remove CO2 for us. The Guardian, 24.3.2009.
- Novotny, E. H. et al. (2009). Lessons from the Terra Preta de Índios of the Amazon region for the utilisation of charcoal for soil amendment. Journal of the Brazilian Chemical Society 20 (6).
Relativně nedávno vznikla pro EU metastudie analýzy stavu současného vědění o biouhlu, zdá se, že toho zatím víc nevíme než víme:
Verheijen, F. et al. (2010). Biochar Application to Soils: A Critical Scientific Review of Effects on Soil Properties, Processes and Functions. European Commission, Joint Research Centre, Institute for Environment and Sustainability. http://eusoils.jrc.ec.europa.eu/esdb_archive/eusoils_docs/other/eur24099.pdf
Kruh nelze rozetnout najednou a pro všechny bytosti. Co se daří tady a teď je zahrádkaření, kde každý kdo to zkusil ví jaká kvalita na zahrádkách vzniká. Pocitová a hmatová paměť člověka se sama od sebe vzchopí a člověk nadále přestane konzumovat to snadně dostupné ze supermarketů. Je to přirozená cesta návratu k čistotě i prostotě života, nezávislá na ekonomistických umělých ukazatelých kvality života.
Žijte blaze a hledejte vlastní cestu.
Zdravím.
Karel
Než rozetneme kruh je třeba zjistit co se potom stane.
http://biouhel.cz/?page_id=189
Otázka pro čtenáře se mi jeví nesmyslná. Pro nás, pro lidi jako jedince nebo i lidstvo jako celek, může být „začarovaný“ kruh smrtící, ale pro život na planetě téměř jistě smrtící není a nikdy nebude. Dle mého jste popsal, a chcete rozetnout, sám věčný koloběh života. To, že v něm vlastním přičiněním taháme za čím dál kratší konec nás nakonec paradoxně dovede až k jeho rozpojení. Pro druh homo sapiens a tisíce dalších druhů rostlin a živočichů které zdatně vyhubíme tím hra končí. Pro ostatní živé tvory věčný koloběh života pokračuje dál. Místo rozpojování nejslabších článků je rozumnější hledat způsoby jak z nejslabších udělat silnější. Aktuálně jsme jedním z nejslabších článků my lidé. Kruh života nelze rozetnout! Maximálně z něj nejslabší články vypadnou. Přesněji, dostanou se ve své slabosti až na chvost, budou pozřeni hlavou hada a přetvořeny v jiné pevné články.