Greg Smith, prohnilá Goldman Sachs a závod ke dnu

Dovolím si zde krátkou poznámku k odchodu Grega Smithe z Goldman Sachs a jeho zdůvodnění (česká parafráze na ihned.cz) úpadku morální kultury firmy. Smith popsal celkem dobře to, co je docela široce známým veřejným tajemstvím. A rozhodně to neplatí jen pro největší banky v Americe, jedná se o zcela systémový problém na všech úrovních řízení, nejen ve finančním sektoru, a nejen v Americe.

V ČR je situace trochu jiná než v USA: Na rozdíl od Ameriky tu většina domácích firem nemá dodnes ani pořádně stanovené vize a cíle. Pokud už stanovené jsou, je to často jen na papíře, v propagační brožurce a na webových stránkách, ale nikoli v hlavách a srdcích všech manažerů a zaměstnanců. Většina „manažerů“ nemá vystudované žádné MBA ani jiné vzdělání v oboru vedení lidí. A světě div se, ani firmy, co jsou skutečně moderní co se týče systému vedení lidí, co skutečně mají i vize a cíle a kde ještě stále v čele působí zakladatelé, co jsou vizionáři, neplatí, že stejný idealismus, proklientský přístup atd. platí na všech úrovních hierarchie.

„Problém je v motivaci zaměstnanců, selhání je selháním individuí“. Nemyslím si. Problém je spíš v systému odměňování, kde přes všechny ušlechtilé vize je odměňování nastaveno podle „obchodního úspěchu“ a kdo víc prodá, víc vydělá. Extrémem jsou multi-level-marketingové hierarchie, kde bývá často příjem struktury 100% závislý na výkonu a ani nebývá nijak zastropován (ale v menší míře i v jakékoli velké firmě typu IBM apod.). Běžně v oblasti pojišťovnictví a „finančního poradenství“ (v ČR) najdeme lidi, co to mají jako přivýdělek 5 tis. Kč měsíčně a nebo taky lidi, co „poctivou prací“ vydělají 200 tisíc měsíčně  a „sky is the limit“. Celý kariérový plán i extra odměny za extra úspěchy pak jen přispívají k obrovskému pokušení všech zúčastněných. Když celý SYSTÉM implicitně nabádá k maximalizaci objektivních výsledků lákavými odměnami, je jen otázkou času, než někdo překročí nejen svou osobní zónu komfortu,  ale i „obecný zájem“. Sociálně psychologické experimenty Zimbarda a spol. (Stanford prison experiment  apod.) celkem výrazně ukazují, jak snadno nás má systémový setting tendenci determinovat. Nebe i peklo není nějakou spirituální představou, ale skutečně dosažitelným potenciálem v každém člověku, a záleží na tom, jaké podmínky se vytvoří  — podle toho dozraje růže nebo trní. 

Současná kultura charakteristická mimo jiné tzv. „závodem ke dnu“ je dokonalou mašinérií, systémem, který ze své podstaty motivuje k asociálnímu, psychopatickému, úzce sobeckému chování bez ohledu na všeobecné dobro/veřejný zájem apod. Pociťovaná omezenost zdrojů (vč. ropy, plynu, půdy, potravin apod.) (dovoluji si popíchnout, že určitými klikami patrně záměrně udržovaná pro udržení statu quo v mocenském uspořádání) jen podporuje tendenci vytěsnit vnímání celku a posílit separaci, lokální koncentraci zdrojů do zlaté klece a další život uvažovat jen v rámci tohoto skleníku.

Klíčovým termínem, který svědčí pro tento proces, je tolik omílaná „konkurenceschopnost“. Dokud budou všechny řeči o EU, sjednocení xyz… končit dovětkem „v zájmu zvýšení konkurenceschopnosti (na globálních trzích, … whatever)“, tak jsme stále v oxymóronu. Jak můžeme sjednocovat a zároveň „konkurovat“? Komu vlastně konkurujeme? Lidi lidem. Konkurujeme sami sobě, a jsme v tom fakt hodně vynalézaví. Nemůžeme dosáhnout opravdové nadnárodní „jednoty“, dokud tu budeme uvažovat v dimenzích konkurenceschopnosti. Konkurence nevede z definice k výsledku „výhra-výhra“ (win-win). Naopak, jedná se o soutěž, kde silnější (úspěšnější, efektivnější) převálcuje slabšího (méně úspěšného, méně efektivního). Silnější se nesnaží pomoct slabšímu, aby byl taky silný. Naopak, silnější zničí slabšího a chvíli si může onanovat nad nově dobytým územím, případně užívat z vykořisťování slabšího (na tomhle stojí celá naše kultura i blahobyt).

Je celkem jedno, jestli tohle vztahujeme na úrovni sousedské, meziměstské, mezikrajské, mezinárodní, firemní. Konkurenční prostředí pomáhá odstraňovat „nevýkonné“ prvky systému a preferovat ty silné, ale měli bychom si víc ujasnit, kde všude opravdu tenhle model chceme mít.

Já naprosto uznávám a podporuji konkurenci v oblasti myšlenek, vědeckých teorií, modelů, konceptů, nápadů apod. Nechť spolu nemilosrdně soupeří teorie a prosadí se takové, které jsou více v souladu s empirickou skutečností, které jsou konzistentnější, obecnější, úspornější, atd. atd. (Occamova břitva etc.) Ale když jde o lidi, tak moc modelu „homo homini lupus“ nefandím, zde namísto konkurenceschopnosti preferuji „spolupráceschopnost“.

Není korektní stavět obchodní úspěch na tom, že jsem vojebal méně „flexibilního“, méně chytrého, méně vzdělaného apod.

Kdo s čím zachází, s tím také schází.

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmičku vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Asi mě baví kumulovat různé funkce a přidávat si spoustu práce. Lidi o mě říkají, že jsem multifunkční, což je asi trochu pravda :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *