Samotný koncept obchodníka, co nevyrábí, ale jen kupuje a prodává, je to, na co bychom se měli podívat v širším kontextu. Počítám s tím, že jsme ve společnosti, kde je normální dělba práce. Tedy jeden vyrábí a vyrábí efektivně, protože se nemusí drbat s distribucí, jeden zprostředkovává a třetí to od zprostředkovatele kupuje. Co na tom dnes někdo vidí špatného? Dělba práce tu přece byla „od dob bez počátku“, teda skoro.
Ve středověku tu byly cechy a především scholastický koncept „spravedlivé ceny“, iustum pretium. Neoprávněné obohacení ve smyslu prodávání za vyšší než spravedlivou cenu, dříve i půjčování na úrok (v islámském bankovnictví podle šarie (شريعة) dodnes) bylo turpe lucrum, ohavný zisk (šaria: riba, ربا) a jako takové zapovězeno.
Kritika spekulace a dalších obchodních praktik vychází vlastně z toho, že lidi to vnímají právě jako onen turpe lucrum, kdy obchodník, investor, kdokoli … tohle nerespektuje a využívá prostředků jak maximalizovat svůj zisk bez ohledu na to, že se tím iustum pretium ohrožuje. S představou inherentní hodnoty jsme se pak po Akvinském rozloučili, ale mám pocit, že lidi mají pořád nějakou intuitivní představu o tom, co je spravedlivý a co nespravedlivý zisk (krom investorů, bankéřů a lidí dostatečně naučených dnešním ekonomickým poučkám, kteří už tohle moc nechtějí slyšet)
Je rozdíl mezi
A) traderem-fyzickou osobou, co si do toho dává svoje peníze, a podstupuje sám to riziko, že o všechno s čím do toho vstupoval přijde (nenastaví si stoploss, dělá short pozice, používá vysokou páku etc. a skončí s margin call a nuceným prodejem), kde v ideálním světě těch subjektů na trhu je tolik, že žádné individuální rozhodnutí samo o sobě není s to tento trh ovlivnit; a
B) velkými institucionálními investory (bankami, hedge aj. fondy), sloužící zároveň (banky) k plnění nějakých cílů v ekonomice státu (třeba lidem půjčovat peníze, poskytovat bankovní služby), kteří (a) svou investiční strategií jsou s to již trhem pohnout (tvůrci trhu), (b) případné ztráty v praxi nejsou vždy plně neseny „fyzickou osobou která šla do rizika“, ale třeba jsou socializovány (too big to fail, stát z peněz všech daňových poplatníků zachraňuje banku, aby lidi=ti samí daňoví poplatníci nepřišli o úspory, a manažer banky si teda sníží odměnu ze 100 milionů na 50 milionů. V případě těch hedge fondů, buď teda přímo banka jde do vyššího rizika když investuje do něčeho takovýho či jiných toxických aktiv, nebo „dostupnost kapitálu“ je ze sociálního/environmentálního pohledu bráno jako zlo, kdy investor umisťuje svůj kapitál ke zhodnocení tam, kde se nejpravděpodobněji zhodnotí, ale netahá do toho úvahy („emoce“) na téma jestli podpora té zbrojovky třeba nepřímo nepodporuje války v Africe, podpora té developerské firmy nepodporuje výstavbu toho, proti čemu ve volném čase zároveň v neziskovce bojuju atd. Zrovna ten Nesnídal a Podhajský a asi i všechny ostatní knížky o investování, tradingu atd., na prvním místě uvádějí, že je potřeba zahodit emoce a nějaké sentimentální úvahy, a soustředit se chladně jen na tu fundamentální nebo technickou analýzu a podle zkušeností a stragie „do your best“.
Opakem tohoto přístupu je „etické investování“, viz třeba http://www.triodos.com/en/about-triodos-bank/
Takové družstevní záložny (kampeličky) a úvěrní družstva tady do konce první republiky odpovídaly přesně tomu konceptu etického investování, kde přímo ve stanovách bylo, kam můžou jít prostředky a kam ne. Dnes tu u nás pokud vím nic takového není, malé kampeličky, které tohle dělaly po sametové revoluci znovu (a přežily období 1999-2000, např. První úvěrní družstvo Chotěboř), všechny zlikvidovaly nové požadavky na základní kapitál 35 mil. Kč a další byrokracii.