Jak dokázat obecnou prospěšnost místních služeb?

Globalizace zabíjí celou řadu dobrých věcí. Často se uvádí likvidace místních producentů a prodejců. Považuji za důležité mít k dispozici metody, které produkují „tvrdá data“, tj. čísla, kterými je možné objektivně zjistit, jestli třeba výstavba supermarketu a likvidace místní pekárny a obchůdku na náměstí, bude v celkovém součtu pro obecní komunitu spíše přínos, nebo ztráta, nebo to vlastně žádná změna nebude.

To ale není úplně snadné. Jaká kritéria chceme posuzovat?

Pracovní místa

Často se jako přínos uvádí nová pracovní místa. Spočítat předem počet nových pracovních míst asi jde. Odhadnout, kolik místních živnostníků ale dříve či později zkrachuje, ale předem moc nejde. Výsledná bilance podle mě bude buď neutrální nebo mírně negativní, tj. supermarket bude mírně „efektivnější“ ve smyslu počtu pracovníků nutných k poskytnutí dané služby pro daný počet obyvatel, tj. pokud již byl trh saturován před příchodem supermarketu a předpokládáme, že nezkrachuje nový supermarket, ale spíš ti místní, tak v konečném důsledku po nějaké době bude o něco více nezaměstnaných než před příchodem supermarketu.

Kvalita života

Na kvalitu života existují psychologické dotazníky. Dá se provést ex post facto výzkum v místě, kde dřív supermarket nebyl a pak byl, a zkusit zjistit pocity lidí, jestli jim nový obchod zvýšil „užitek“, jak praví ekonomická teorie, nebo ne. Neměli bychom posuzovat kvalitu života jen ve smyslu množství nakoupených statků, protože supermarket asi bude levnější než malý prodejce, tj. si toho lidi koupí co do kvantity víc. (A nebo koupí stejně a uspořené peníze použijí jinak?) Krom čistě kvantitativních ukazatelů a hodnocení spokojenosti lze též provádět pozorování místa (např. centra obce) jak obyvateli samotnými, tak i vnějšími pozorovateli. (Pro zvýšení citlivosti, tedy pro nácvik, lze využít standardizované metody introspekce, jako je např. mnohokrát ověřený Focusing od E. Gendlina, nebo z buddhistické psychologie vycházející metodu meditace všímavosti a vhledu – satipatthana vipassana.) Výstupy hodnocení by pak byly kvalitativní popisy genia loci.

Lokální multiplikátor

Jedná se o relativně nový, nicméně mimořádně cenný ekonomický kvantitativní ukazatel míry udržení bohatství a peněz uvnitř místní komunity. Na příkladu uvedeno, zjišťuje se, kolik dolarů „vznikne“ opakovaným využitím vstupního dolaru uvnitř místní komunity, než tento dolar odplyne jinam. Pro představu významu tohoto ukazatele se používá metafora kbelíku, do kterého přitékají peníze od obyvatel a dírami v něm opět stříkají ven. I hodně peněz od cizího investora nalitých do kbelíku je skoro na nic, pokud má kbelík zároveň obří díru s hadicí odvádějící okamžitě po jediné transanci všechny peníze mimo komunitu. Dobře ucpaný kbelík se může naplňovat bohatstvím, i když jej přitéká málo a postupně. Ucpaný i děravý kbelík je pozitivním zpětnovazebným systémem, zrychlující se spirálou potencující vývoj na jednu nebo na druhou stranu. Příklad se supermarketem, který má sídlo kdesi v Praze, kam teče většina peněz. Zkrachuje místní obchod, který platil pronájem prostor. Majitel nemá pronajaté prostory, nemá tolik peněz, nebude chodit k místnímu řezníkovi pro kvalitní maso, koupí radši levnější v supermarketu. Zkrachuje řezník. Všichni budou chodit do supermarketu. Atd. Ucpaný kbelík funguje obráceně, potencuje místní rozvoj.

Výpočet lokálního multiplikátoru každé firmy, prodejny, hotelu atd., je zároveň analýzou míst úniku kapitálu mimo komunitu. Stačí tedy mít záměr a systematicky tyto identifikované díry ucpávat.

Zdravotní stav občanů

Toto je mimořádně obtížně zjistitelné, protože se bavíme o dlouhodobějším horizontu a je nemyslitelné jednotlivé faktory přispívající ke zdraví nebo k nemocem od sebe izolovat.
Intuitivně ale cítím toto: V obci je malá pekárna, která peče dobrý kváskový chléb (klasický český, pšenično-žitný kmínový bochník, který všichni známe, v angličtině sourbread).

Celá obec kupuje a jí právě tento (relativně zdravý) chleba.

Přijde supermarket. Pekárna zkrachuje. Supermarket nabízí chléb z Penamu nebo Delty (resp. nějaké obří pekárny), který je možná o pár korun levnější, a místo kvásku je k jeho výrobě použito umrtveného kvasu, kvasnic a různých přípravků, které mají simulovat vzhled a chuť původního chleba.

Celá obec (krom několika málo podivínů s domácími pekárnami nebo jezdícími pro nákupy kdovíkam) kupuje a jí právě tento (ošizený) chleba.

Za pár let je možné, že si praktický lékař v obci začne všímat většího množství střevních problémů, syndromů chronické únavy, výskytu plísňových onemocnění jako např. candidóza (přemnožení candidy albicans v organismu) atd. Rostou náklady na lékařskou péči, zhoršuje se pracovní výkonnost i spokojenost obyvatel. Příčina neznámá, vše se řadí do obecné nálepky „civilizační choroby“. Může to být třeba příliš dlouhou dobou strávenou u počítačů, nedostatkem pohybu, zářením mobilů, chemickými rezidui v potravinách, zvýšenou mírou stresu, atd. Předpokládejme ale, že tu je unikauzální souvislost mezi tímto zhoršeným zdravím obyvatel a tím, že se přestal jíst kváskový chléb a začal jíst kvasnicový.

Toto je moje zcela soukromá intuitivně vzniklá hypotéza, která pramení z nějakých odborných znalostí o rozdílech mezi kváskovým a normálním pečivem a východiska, že u nás se pečivo tj. rohlíky a chléb jí dost často, běžně i 2x denně jako hlavní jídlo, tj. forma této základní složky výživy bude mít pozorovatelný účinek. Jakožto vědecká hypotéza je zcela oprávněná, problémem je ale to hypotézu výzkumem podpořit, vyčíslit jasně hodnotu místní pekárny pro obec a tedy i doporučit, aby pekárna byla např. dotována, nebo se transformovala do podoby družstva a uvědomělí občané se aktivně zasazovali o to, aby taková věc byla v jejich obci zachována pro blaho lidu. Případně, znát tohle všechno předem, a se znalostí několika „šachových tahů“ dopředu moudře rozhodnout ve věci takové plánované výstavby neustále omílaného modelového supermarketu.

Problémem rozhodování samospráv a občanů je podle mě totiž velmi často přílišná komplexita všeho, nízká vzdělanost ve všech myslitelných souvislostech, a tedy „mlha přede mnou, mlha za mnou“. Na fundované rozhodnutí je totiž dnes více než kdy jindy potřeba znát hodně věcí současně do hodně velké hloubky, umět tohle všechno dovedně propojovat a rychle vyvozovat sice intuitivní, ale relativně správné závěry o střednědobých a dlouhodobých následcích celé řady obecních rozhodnutí. Přitom dnešní vzdělání vede k opaku – učíme se posoudit a vyčíslit krátkodobý prospěch pro úzce vymezenou skupinu lidí, bez vazby na širší společenské důsledky v horizontu středně a dlouhodobém. Hrajeme si při takovém rozhodování na to, že můžeme úspěch jedné firmy oddělit od zbytku světa, který nechť si klidně zhyne. Jak pošetilé je implicitně se domnívat, že všeobecný společenský úpadek nesouvisí s takovýmto krátkodobým rozhodováním!

P. S. Čtu teď knihu o československém družstevnictví v první půli 20. stol. od Ladislava Feierabenda (Volary: Stehlík, 1952/2007) a nestačím obdivovat to, co všechno jsme tu za první republiky měli, a smutnit nad tím, jak tu modely, které by i dnes mohly být „nadčasovými“ nejen pro naši zemi v roce 2011, ale i celý svět, smetla z povrchu zemského nejprve druhá světová válka, pak komunisti a definitivně pak bezpáteřní kapitalisti.