Nepokoje v Británii, energetická anomálie a soumrak civilizace

Při ztrácení se v jednotlivostech celé té komplexity je jen otázkou času, než to mysl přestane pobírat a začne z toho šílet. Holistické nazření celku, nekonečného propletence příčin a následků, celé této mnohosti jako jednoty (což v relativně čisté formě není až tak snadné provést), vede k určité formě moudrosti a nepříjemným proroctvím, ale vlastně nepřichází s tím, co se dnes od politiky čeká – tj. s programy, které mají „umenšit problém“.

Tiché pozorování nevyhnutelné dynamiky, která má dlouhodobou tendenci je opakem všech „programů“ potlačujících symptomy. Lze nazřít, že příčiny z minulosti desítek, ale i stovek let staré, ještě zcela neurodily všechny následky. Ty se nyní mohou urodit, jelikož jsme postupně dopustili vznik takových podmínek, které usnadňují dozrání těchto příčin, zejména (1) ignorování socialistického imperativu, že stabilita ve společnosti je možná tehdy, kdy i ten nejchudší má pocit, že se jeho situace zlepšuje, a (2) zvýšení množství imigrantů do míry větší než malé, kteří často nemají žádnou připoutanost k majetku a hodnotám nové společnosti, v níž žijí, tudíž v okamžiku krize nebudou lpět na udržení starého pořádku, ale spíš budou revoluční procesy podporovat.

Policejní ozbrojený zásah proti „výtržníkům“. Klasický způsob potlačení destruktivních symptomů, který funguje, když je poměr výtržníků ku normálním lidem dost široký. Zásah jednorázově omezí jev, který nechceme. Příčinu jevu ale nedokáže identifikovat a už vůbec ne vyřešit. Když se jednotlivci vyhrožuje, že bude dopaden a poslán za mříže, tak se tomu dá věřit a jednotlivec si tak dobře rozmyslí, jestli trestnou činnost bude dál dělat. Když se vyhrožuje davu, má to opačný účinek. Dav je podporován sám sebou, a taková varování jeho agresivitu jen zvyšují. Navíc z praktického hlediska není vyřešené, co pak vlastně s celou tou mladou generací (!), naší terminologií po takovém incidentu už „skupinou zločinců“, dělat? Má smysl je všechny poslat za mříže, donutit zaplatit horentní sumy za náhradu škody a de facto je zbytek života dál perzekuovat? Ve státě jako je Velká Británie se tu bavíme o milionech jejích vlastních obyvatel! Není moudré jen tak milióny svých vlastních lidí ostrakizovat onálepkováním je za zločince a odepřít jim právo na normální život. Krom toho to je i ekonomicky neúnosné.

Ti lidé většinou stejně nic nezaplatí. Rozběhne se patrně standardní kolotoč vymáhání, exekucí, velmi dobře známý i u nás, což je spolehlivá cesta, jak zcela zablokovat všechny zbývající možnosti, jak člověka „resocializovat“. Exekutorská mašinérie, alespoň v ČR, je velmi úspěšná v tom ničit lidem jejich životy dnešní i zítřejší, tedy nulovat i naději na šťastnější zítřky, což je kvintesence, které se už dnes tolik nedostává.

V nápravných zařízeních se málokdo napraví, zato mnoho se ještě víc posere. A provoz stojí peníze. Miliony lidí za mřížemi (několik procent populace!) ani nejsou moc dobrá vizitka pro společenské zřízení dané země, protože dokazuje, že taková společnost má sociálně exkludující tendenci a s těmi, co inkluze nejsou schopni, si neumí poradit lépe, než je někde schovat. Ve starověkém Římě to aspoň řešili tak, že krom té menšiny, která měla právo být „občany“, se ten vyloučený zbytek stal ekonomickou silou ve formě otroků. My už jsme humanisti, takže jsme oficiálně otroctví zrušili, a radši problémové lidi strčíme za mříže, kde se sami neuživí, a budeme je živit. A nebo je necháme v pozici krypto-otroků pod tíhou půjček, hypoték a exekucí.

Zklidnění napětí je možné, pokud se stane, že se neuspokojivá situace lidí začne zlepšovat. Tu jsme dnes učinili (nebo „se sama učinila?“)  závislou na výkonu ekonomiky, respektive na imperativu růstu spotřeby a tedy i hrubého domácího produktu. Když se ekonomice nedaří, tak celé naše úžasné společenské zřízení má problém. V případě vyhlídek na dlouhodobou recesi je vážně ohroženo na životě.

Máme společnost, která funguje, pouze když je expanze. Neumíme uspokojivě řešit fázi kontrakce, neumíme ani kontrakci přijmout, neboť nevěříme v cykličnost fází, ale trváme na monstrózní iluzi lineárního času. Chceme světlo, ale nechceme tmu. Chceme potěšení, ale nechceme utrpení. Chceme jen jednu půlku úplnosti, tlačíme co to jde, abychom druhou skryli, ale ona tu je pořád. Jako sluníčkáři jsme už hru tlačení proti stínu hráli příliš dlouho. Pravidelné střídání světla a tmy bychom si snad i dokázali začlenit do mytologie Matky Kultury, ale dlouhodobým vytěsňováním celé fáze kontrakce už nemáme sdílený kulturní scénář, jak kontrakci zvládat. A ta masivní kontrakce, která se nevyhnutelně blíží a tlačí čím dál víc, je dost možná pro celou naši kulturu zcela zničující.

Co člověk potřebuje k životu? Výživu těla: teplo a jídlo. Většina ostatních potřeb slouží jako alikvoty k těmto základním.

„Teplo“ se v naší společnosti zajišťuje tak, že člověk má (a) střechu nad hlavou ve formě domu či bytu, (b) přístup k energeticky bohaté surovině, kterou může v případě potřeby topit. „Jídlo“ si člověk buď vypěstuje a vodu získá v prameni a studni, nebo koupí. K vypěstování jídla nebo získání vody z přírody je potřeba krom know-how a přijatelných přírodních podmínek především mít přístup k půdě. Což je v naší společnosti svázáno s vlastnictvím půdy, neboť hrajeme hru na to, že půda je soukromým vlastnictvím. Vlastnit půdu lze tehdy, když si ji od předchozího vlastníka (včetně státu) mohu koupit. Pokud jsem bezzemek, tak mně obě možnosti zajištění jídla konvergovaly v jednu: získat peníze, za které mohu koupit buď hotové jídlo, nebo půdu, na které mohu posléze vypěstovat něco k jídlu.

U zdroje tepla je to opět totéž: (a) buď koupím surovinový polotovar (vytěžený plyn dodávaný v plynovodu, vytěžené uhlí, elektrickou energii z jaderné elektrárny) a nebo (b) z vlastní půdy, kde je třeba les, použiji dřevo či jiný materiál na topení. Abych měl vlastní půdu a tedy i takový les, opět je nutné vlastnictví a to je opět možné jen za peníze. Opět obě možnosti konvergovaly do jediné: peněz.

Z tohoto vychází naše otroctví peněžnímu systému. Abychom si zajistili nejzákladnější životní potřeby, potřebujeme nejprve peníze. Jelikož ale peníze a peněžní systém má svá dosti složitá pravidla, která navíc určuje jen velmi úzká skupina lidí, lze oprávněně konstatovat, že ti, kteří o charakteru peněžního systému rozhodovat nemohou, jsou otroky těch, kteří o tom rozhodovat mohou.

Půdy je omezené množství. Potravin vypěstovatelných na této půdě je omezené množství.

Surovin přeměnitelných na tepelnou energii je omezené množství.

Toto je limita, kterou máme jako společnost i jako svět a tato limita vyjadřuje hodnotu světového „majetku“. Nazývejme ji „energie“. Ani půda, ani jídlo nejsou volným statkem, nýbrž vzácným (ekonomickým). Když je víc lidí, tak se o toto omezené množství zdrojů musí podělit víc lidí. I když se množství zdrojů jednorázově zvýší, problém to nijak neřeší, pokud si neuvědomujeme, že i tak zůstává celková bilance konečná, nikoli nekonečná. Pokud jen proporcionálně zvětšíme populaci, spíš tím jen vytváříme příčiny pro hlubší problémy v budoucnosti. (Posledních pár tisíc let jsme tak jako celá zemědělská kultura úspěšně dělali, s nástupem průmyslové revoluce se rychlost ještě dále znásobila.)

Problém nás jakožto vyspělých zemí je tento: Jsme čím dál méně energeticky soběstační. Nemáme vyrovnanou energetickou bilanci. Kupujeme každý měsíc nové kalhoty, protože je k nám ochotně dovezou za pár od korun od otroků v Bangladéši. Máme dost jídla, protože nám jej vozí z celého světa, kde sami nemají co do huby. Máme počítače, elektroniku, průmysl, protože máme většinu z vytěžených kovů z celého světa. A tak dále. Nebýt tzv. „světového obchodu“ (spíš jednostranně výhodného přesunu zdrojů), tak tu možná máme hladomor, určitě ale radikálně nižší životní úroveň než teď.

Za málo práce dostáváme hodně koláčů. Jen proto, že máme „tvrdou měnu“.

Jinde ve světě za hodně práce dostávají málo koláčů. Jen proto, že nemají „tvrdou měnu“.

Tahle asymetrie plodí nespokojenost. Oprávněnou nespokojenost. Jak to, že v jednom místě světa stačí pracovat šest hodin v pohodlné kanceláři, a mít se mnohem líp, než po 12hodinové směně v chemickém jedovatém provozu kousek vedle?

Tahle asymetrie je nevyhnutelně jen dočasnou výchylkou z rovnováhy. Jinak to energeticky být nemůže. Naneštěstí ale celá naše připoutanost k naší kultuře, civilizaci, atd., pramení jen z této výchylky! Až se tato výchylka začne narovnávat, tak se nám doslova zhroutí celý svět, jak jej známe, před očima.

Jako politik bych samozřejmě ale taky povolal ozbrojené síly do ulic a výtržníky, co rabují a kradou, potlačil. Zakázka od občanů a voličů je daná. Mimo to osobně rabování a ničení neschvaluju za žádných okolností. Krom toho ani když nechci být cynikem nebo pesimistou, nevím, co bych v pozici politika asi tak měl udělat, abych se udržel u moci a zároveň respektoval energetický zákon popsaný výše. Možná, že bych se u moci udržel, pokud by i většina obyvatel ve světě (!) nevyhnutelnost kontrakce přijala. Ale to ještě nějaký ten pátek potrvá. Ti národové, které jsme naším exportem „demokracie“ a především pak kapitalismu a vulgárního materialismu memeticky infikovali, už totiž taky zapomínají na cykličnost času. Probudili jsme v nich úspěšně to, co z pohledu výrobců chceme – touhu po věcech, neboli poptávku. (Navíc, „uspokojením potřeby jedné vzniká potřeba další“, poučka to ekonomické teorie.) Vytvořili jsme nové trhy. Než se všichni tito národové přežerou materiálními statky tak, jako my tady na západě, potrvá to ještě hodně dlouho. A budeme k tomu energeticky a surovinově potřebovat asi pět zeměkoulí. A nebo můžeme též doufat, že transcendenci nutkání k materiálnímu blahobytu zrealizují všichni na Zemi i bez této mezifáze, kterou jsme si na Západě posledních 300 let měli šanci postupně projít.

A do toho všeho se přimíchávají ještě všechny další mytologie a náboženské a jiné ideologie, se kterými se většina lidí na Zemi identifikuje více než je zdrávo. Za patologický až civilizačně letální považuji v současné době ne takový mýtus, který je podle mých kritérií „nepravdivý“ (to jsou vlastně všechny světonázory, se kterými nejsem identifikován), ale takový, který se snaží zničit diverzitu. Tedy nezná MÍRU a neaplikuje zákon „žij a nech žít“. Těmito nebezpečnými ideologiemi jsou především:

• globální kapitalismus,
• vulgární materialismus,
• křesťanství a
• islám.

Je spousta křesťanů a muslimů, co uznávají potřebu diverzity, ale konvenční výklad obou učení je takový, že je potřeba (různými prostředky) evangelizovat / šířit slovo „Pravdy“ tak dlouho, až na Zemi nebude nikdo jiný. Pohan nechť konvertuje či zhyne, jeho moudrost a kultura rovněž. Přitom se člověk dopouští toho, že hodnocení o tom, kdo má nárok na Království nebeské, nepřenechává Bohu, ale snaží se z povrchních znaků druhého člověka, skupiny, kmenu, společenství, národa … posoudit a rozsoudit. Chybí pokora a ochota připustit i to, že ten divoch je možná v konečném důsledku moudřejší (opravdovější) než já jakožto pouhý papoušek nauky o falešném bohu.