Podporovat bezdomovce?

Bývalý spolužák mi napsal neobvyklý mail a chtěl, abych se k tomu vyjádřil. O hodnotě lidského života a původu pocitu důležitosti a objektivní platnosti teze o potřebě začleňování se „do společnosti“.

Přetiskuji prakticky v původním dialogickém znění z emailů, může to někoho oslovit, a vím, že bych si nenašel čas to jakkoli reformulovat a dělat nějakou syntézu z toho. Hrubá data:

Adam:

„Je dobré, aby stát podporoval bezdomovce? Jedná se především o stavění jakýchsi stanů v zimě, aby nezmrzli apod. Názor kamarádky byl, podle mého názoru, dost radikální. Podle ní, by stát v žádném případě neměl bezdomovcům nic přispívat, měli by je nechat (podle jejích slov) chcípnout. Ti lidé podle ní šanci dostali, a cestu jakou žijou si vybrali sami, protože jsou totální flákači. Můj názor je poměrně odlišný, nejsem zastánce sociálního státu, podporuju Darwinovu teorii, že přežije ten nejsilnější, ale ne tak doslova. Nemyslím si, že lidé (mnozí z nichž to neměli v životě vůbec jednoduché nebo nesouhlasí s dnešním způsobem života, nebo můžou a často mají vážně psychické problémy) by se měli nechat „chcípnout“.

Nakonec jsem argumentoval argumenty typu, že i pokud by se zrušila veškerá pomoc těmto lidem, tak ti dobrovolně nebudou přihlížet vlastní záhubě. Bude se zvyšovat kriminalita, kdy například rozbijou výlohy potravin a přespí tam atd. Což může vyústit až například ve vzpouru bezdomovců… Na to mi odpověděla: tak bych je pak postavila do řady a samopalem postřílela.

Jinak debata dopadla spíše nepříznivě pro mě. Její největší a určitě pravdivý argument byl, že z daní co odvádí chce dávat každou ušetřenou korunu, která nepůjde pro bezdomovce, různým týraným dětem a dětem bez domova. A že klidně nechá umřít 1000 bezdomovců, když jednomu dítěti bude poskytnutý vzdělání a možnost zařadit se zpět do společnosti. Jako na todle proti argument nemám, ale pořád si myslím, že se doslova řídit Darwinem je nesmysl.“ (zkráceno a editorsky lehce upraveno)

Brozkeff: (ponecháno bez úprav)

Každý má nějakou svou unikátní a neopakovatelnou životní kondici, výchozí podmínky – každý má v každém okamžiku života jinde tu „startovní čáru“, jiný momentální stav a jiné pole možností. Někdo se stal bezdovomcem, protože okolnosti byly nepříznivé a „věci se nějak posraly“, aniž by třeba člověk dělal sám nějaké hlouposti. A i když je dělal, zase za tím stálo nekonečno předchozích příčin, které jej dovedly do momentu, kdy udělal nějakou blbost. Třeba takový člověk neměl intelektuální kapacitu na to aby si uvědomil, do jaké pasti se zaplétá, když si půjčuje u lichváře na to, aby splatil jiný dluh atd. A nebo fakt se danému člověku makat nechce a radši bude somrovat na ulici. Každý jsme unikát neasi.

Point is, že top manager, prezident republiky, mediální analytik i bezdomovec, stejně jako slon, veverka nebo pavouk, jsou cítící bytosti. Moje osobní nastavení je mít jakýsi přirozený soucit se všemi z nich, ať jde o světového finančníka co má zodpovědnost za světovou finanční krizi, nebo o somráka co nemá střechu nad hlavou.

Samozřejmě že společenské struktury mají zájem udržet se a nenechat se rozložit různými nekonformními entitami, příživníky etc. Používají se tak různé metody, jak nepřizpůsobivé,problémové a takové lidi nějak zbavit moci, vyhnat se, asimilovat, donutit je přizpůsobit se těm „normálním“ způsobům atd. Zkrátka se používají různé mocenské strategie, jak tyhle „deviantní“ případy dotlačit do tolerovaného „pásma normy“. Zároveň si skupiny mající moc legitimizují své normy tím, že je objektivují, tj. zaobalují je do nejrůznější argumentační omáčky, která má za úkol osmyslnit takové jednání, a vytvořit dojem, že dané formy jsou „přirozené“, „nezávislé na subjektu“, zkrátka že jsou „objektivně“ existující „samy o sobě“. Objektivace je úspěšná, pokud je členy společnosti internalizována, tj. členové už sociální formy jednání a sociální instituce nepovažují za sociálně konstruované, ale za existující „samy o sobě“ (per se), nezávisle na
člověku / kultuře / kontextu / čase- a -prostoru. (Doporučuju knihu Berger & Luckmann: Sociální konstrukce reality)

Úvahy o „užitečnosti“ bezdomovců a všechno s tím související IMHO stojí na tvrdě redukcionistickém modelu uvažování, celkem běžném v naší kultuře, která už ani nestojí na religiozním základě, a sice
liberálně tržním modelu ekonomiky, který je v zásadě redukcionističtější než dílo Karla Marxe (!) (pozor, Marx byl génius, zatímco „marxismus“ je paskvil co s tím nemá skoro nic společného) Současný ekonomický styl myšlení má jednu zásadní chybu: z těch číselných kalkulací vypadly položky „potřeby lidí“, „dynamika společnosti“ aj., případně byly nesmyslně kvantifikovány tj. nahrazeny nějakou arbitrárně určenou „cenou“ vyjádřenou v jednotkách směny (která zase ale neexistuje „sama o sobě“ a takhle nemá definovanou žádnou proměnnou „hodnota“, bez přítomnosti subjektu, tj. člověka). Vyhozením toho nevyčíslitelného prvku „člověk“ (subjekt, cítící bytost, …) z všech těch ekonomických kalkulů klidně vyjdou hezké rovnice, že postřílet bezdomovce, cikány a jiné nepohodlné entity bude ekonomicky „nejvýhodnější“, ale samozřejmě se z tohoto kalkulu vyřazují všechny ty konsekvence, které to bude mít na tu sociální dynamiku, potřeby lidí, bezpečnost v dané společnosti, humanistické ideály atd.

Adam:

„…akorát nevím, jak protiargumentovat tomu, že radši nechat zemřít tisíc bezdomovců, aby jedno dítě mělo možnost začlenit se do společnosti.. todle je silnej argument“

Brozkeff:

Nejdřív bych se zamyslel nad tím, jestli je třeba argumentovat a vyvracet názor druhého, proč to zrovna dělat. Jestli jenom jako mentální gymnastiku, nebo fakt o něco jde atd. Tj. ujasnit si záměr. Pokud to nevnímám jako něco nebezpečného, kde cítím že bych měl udělat nějakou (třeba jen verbální) intervenci, nevidím vždycky potřebu druhého tlačit do té mé škatulky, aby přijal můj názor, ten
druhý má stejně legitimní prožívání jako já, i když prožívání obou bude velice odlišné.

K věci jako takové, aplikoval bych na to náhled „co stojí za tím, že připisuji takovou důležitost tomu jevu ‚začlenění se do společnosti'“. To je zase jenom produkt mysli, nic jako „DŮLEŽITOST začlenění se tak a tak do takové a makové společnosti“ neexistuje samo o sobě! Zase jenom ta společnost, nebo hodnotový systém skupiny/jednotlivce/whatever tomu PŘISUZUJE velký význam (zvýznamňuje to třeba do takové míry, že to objektivizuje a staví jako cosi co má být „automatické“, „přirozené“).

Pokud budu lidský život každé bytosti vnímat jako důležitější než jeho ornament (projev) s názvem „začlenění se do společnosti“, tak přestává být argument „silný“, a začíná pro mne být zcela irelevantní.

Všechno argumentování je o tom, jakou důležitost přisoudíš těm výchozím tezím, postulátům, premisám.

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmičku vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Asi mě baví kumulovat různé funkce a přidávat si spoustu práce. Lidi o mě říkají, že jsem multifunkční, což je asi trochu pravda :-) Chcete mě podpořit? BTC: 37mf2FJR26Ce3DxMkocukJDgB1eVjasnZB, příp. PGP podepsané adresy dalších kryptoměn.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *