Žijeme v tyranii. Tyranem ale není ani zlý vládce v nějakém paláci, ani diktátor, jak si jej všichni představujeme. Tyranem je něco tak abstraktního a zdánlivě neuchopitelného, že se až zdá, že takovou tyranii nelze svrhnout. Čas.
Tedy aby bylo jasno, samotný čas za nic nemůže. To je jakási veličina, podle fysiky vlastně jen další z vnímatelných rozměrů, vedle těch základních tří, tvořící prostor. Za tyranii nepovažujeme samotný fakt existence času, ale jeho tzv. „nedostatek“. Jak ale mít víc času, když čas není nějaký „balíček“ v hygienickém balení, dostupný na pultech supermarketů, ale spojitý a stále stejný proud, v počítačové terminologii „datový tok“. Zdánlivě je nemožné získat více času než ostatní, žijeme-li ve stejné realitě, kdy všichni máme jakési střídání dne a noci, a jeden tento cyklus určovaný světlem a tmou se střídá po jakémsi úseku, který nám naše hodiny definují jako „24 hodin“. Z tohoto času je sice na nás, kolik strávíme vědomým Bytím, a kolik spánkem, ale všeobecně lze říci, že není za normálních podmínek možné neomezeně zkracovat dobu spánku, aby se prodloužil den, neboť náš organismus bez potřebné regenerace pracovat pořádně nedokáže, a za onen delší den stejně o nic víc neuděláme, možná dokonce naopak.
Přirovnejme přísun času pro všechny entity na Zemi k potrubí o určitém průměru. Průměr je pevný, a tak při určitém tlaku a rychlosti projde jen určité kvantum… času? Nikoli! Stejnost času je již vyjádřena průměrem trubky. Co tedy teče oním potrubím, je-li čas definován samotným průřezem trubky? Použijme pro fluidum v trubce psychologického termínu Vědomí, což je podle staré Jamesovy definice „spojitý proud psychických zážitků“.
Sice nemůžeme regulovat průsvit trubek, ale můžeme si sami určit, jaký tlak bude ono vnitřní fluidum mít. Tedy intensitu prožívání a šíři vnímané reality Vědomím ovlivnit můžeme. Vysoká intensita prožívání a jeho plnost je tak vlastně zhuštěním, kompresí určitého základního (informačního či energetického) kvanta do kratšího časového úseku, než by bylo při běžné intensitě prožívání.
Kdo „nemá čas“, tak vlastně má „nízký tlak v trubce“, a Vědomí tak pracuje na snížený výkon, je příliš zúžené, přijímá nedostatečné informační/energetické kvantum. „Získat čas“ nelze; lze ale požadované množství činností, úkonů, či spíše ale prožitků zvládnout v kratším čase navýšením jejich intensity.
Obrácená metafora bude fungovat stejně, zde bychom měli konstantní tlak všude, nezávisle na tloušťce trubek (fysikálně nemožné, ale jsme v rovině metafysické :D). Tím, že roztáhneme trubky, tak roztáhneme čas. „Objektivně“ tak stejný časový úsek pro jednoho bude působit jako krátký, pro druhéhé jako velmi dlouhý.
Obě přirovnání byla o tomtéž. Je úplně jedno, kterou proměnnou určíme jako roztažitelnou či komprimovatelnou, jde o to, je subjektivně můžeme výslednici těchto dvou hodnot udělat vyšší.
Jak? Vždyť to musí být jasné i malému děcku! Pokud nevíte, tak se toho děcka zeptejte, jak to dělá, že má tolik času.
