Jak jinak označit vývoj v Iráku v poslední době? Masový exodus veškeré inteligence i kohokoli, kdo pochopil, že dál v tamních podmínkách přežívat, nemá smysl…
Až překvapivě kritický článek Milana Vodičky vyšel ve včerejší MF Dnes („Poslední zhasne“, k dispozici po registraci i v archivu). Stručně řečeno shrnuje to, co už je sice dlouho známé, nicméně média tomu doposud příliš nevěnovala pozornost. (Poslední strana hlavního listu MF Dnes „Publicistika“ mimochodem v poslední době každý týden obsahuje nesmírně kvalitní analýzu Milana Vodičky — posledně to byla o nic méně seriózní, zato o to více depresivní analýza budoucích válek způsobená změnami klimatu.)
Denně utíká z Iráku kolem 1500 lidí, za dobu americké okupace to bylo již přes 2,4 miliónu obyvatel. Neprve bohaté inteligence, později už kohokoli, kdo má rozum. Jediné dvě země, které doposud přijímaly Iráčany bez víza, byla Sýrie a Jordánsko. Obě země jsou už ale zaplaveny iráckými emigranty: Sýrie jich už přijala přes milión a maličké Jordánsko tři čtvrtě miliónu (to jsou oficiální čísla, reálné počty budou ještě vyšší).
Tyto země již dlouho odmítají iráčany přijímat jako uprchlíky, neboť s takovým statutem by měli právo na zdravotní i jinou péči — ekonomiky těchto zemí by to neunesly a tak jsou iráčané, pokud jsou ještě vpuštěni přes hranice, bráni jen jako „hosté“, kteří oficiálně nesmí pracovat, nemají nárok na zdravotní ani jinou péči, atd… V Bagdádu již zůstalo tak málo otevřených světových ambasád, že vyřídit si vízum do jiné země je již takřka nemožné…
Diaspora vrstev, které jako jediné mají šanci obnovit Irák, je přes nuceně optimistická tvrzení Američanů i jiných v podstatě nevratná, spolu s novým iráckým ropným zákonem násilí ještě vzroste, exodus jen posílí, a nebude již ani potřeba zastírat, že v zemi zuří válka.
Irák jako životaschopná a suverénní země již tedy v podstatě skončil. S novým ropným zákonem již Američané de facto oficiálně přiznávají, s jakým záměrem do Iráku vstupovali. O žádnou demokracii, bezpečnost v regionu ani světový mír a boj proti terorismu nejde. Všechna opatření, která provádějí, mají za cíl destabilizovat region a umožnit mimo jiné čerpat z něj ropu.
Zoufalství v Iráku nejlépe demonstruje poslední zápis na blogu od iráčanky „riverbend“, kde popisuje své martyrium při plánování odchodu ze země po několika letech přežívání v katastrofálních bagdádských podmínkách. (Srovnává mimo jiné situaci před a po invazi.)
Očekávat, že v následujícím desetiletí se dokáže při současné americké politice Irák vzpamatovat do pokrokové a reformní suverénní země, je naivní. Irák jako stát i jako jednotné obyvatelstvo se podařilo americkým okupačním silám úspěšně rozbít a zlikvidovat. A plán dále pokračovat v destabilizaci Blízkého a středního východu zdá se, bude pokračovat… tomu se aspoň říká „export americké demokracie“! (Mimochodem, o čem že jsem to před dvěma a půl lety psal?)
Závěrem dnešního depresivního spotu ještě stojí za zmínku Venezuela, kde se Hugo Chávezovi úspěšně daří likvidovat poslední zbytky svobodných médií. Krása, že. Update 31.5. 10:50 — S Venezuelou to tak horké nebude, televizi, co vysílala nepřijatelné věci jen nebyla prodloužena licence, s čímž souhlasím. Jen škoda že BBC a spol. jakožto serózní média o tom informují tak jednoznačně, že jsem to zbaštil i já…
Svět, jak ho známe, se nám pomalu hroutí. Tak si ho tu v tom našem vyhřátém a bezpečném Česku užívejme, dokud to ještě jde.
