Čtyři dohody: „návod“ na spokojený život

Jelikož mě tahle knížka tak zaujala, že jsem si z ní vypisoval a vypisoval a vypisoval citáty, až mě to přestalo v půlce bavit, musím se tu s nimi podělit :-)

Don Miguel Ruiz trochu nešťastným způsobem míchá všechno dohromady a v některých pasážích knihy bych si dovolil určitou kritiku, ale to teď nechám stranou a zaměřím se na pasáže, které jsou naopak nesmírně poučné (*čte je a přitom pokyvuje hlavou* ;-))
Rozebírat tu obsah už nebudu, stručné shrnutí je třeba tady a „recenzi“, se kterou se víceméně ztotožňuji, už napsal WuWej. Takže teď ty citáty (z prvních třech dohod, pak jsem už přestal s neustálým vypisováním, je toho celkem hodně … zvýrazněné pasáže považuji za obzvláště důležité) … here it is:
— — —
»Prostřednictvím pozornosti poznáváme celou realitu, celý sen. Naučili jsme se, jak se chovat ve společnosti: v co věřit a v co nevěřit, co je přijatelné a co zase ne, co je dobré nebo špatné, co je krásné a co ošklivé, co je správné a nesprávné. Všechna pravidla, pojmy a poznání, jak se ve světě chovat, už tady byly před námi.« (s. 17)

»Při „ochočování“ člověka se informace přenášejí z vnějšího snu do vnitřního a vytvářejí náš nový systém víry. Nejprve se dítě učí názvům: máma, táta, mléko, lahvička. Den po dni, doma, ve škole, kostele i v televizi se nám říká, jak máme žít, jaký druh chování je přijatelný. Vnější sen nás učí, jak být člověkem. Máme vypracované představy o tom, co je „žena“ a co je „muž“. A také se učíme hodnotit: sami sebe, sousedy, jiné lidi.« (s. 19)

»Odměna nám dělá dobře, a proto se snažíme dělat to, co po nás jiní chtějí, abychom ji dostali. Ze strachu z trestu a ze strachu, že nedostaneme odměnu, začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, jen abychom se zavděčili jiným a byli dostatečně dobří v očích někoho jiného. Pokoušíme se potěšit mámu a tátu, učitele a kněze, a chováme se podle toho. Předstíráme, že jsme něčím, čím nejsme, protože se obáváme, že budeme odmítnuti. Strach z odmítnutí se stává strachem z toho, že nejsme dost dobří. Nakonec se staneme někým, kým nejsme. Staneme se kopií názorů matky, otce, společnosti a náboženství.« (s. 20)

»Nevidíme pravdu, protože jsme slepí. Oslepují nás všechny falešné představy, které máme v mysli. Pociťujeme potřebu mít pravdu a ostatním ji upírat.« (s. 27)

»Být sám sebou je největší lidský strach. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky jiných lidí. Naučili jsme se žít podle názorů jiných lidí, protože máme strach z toho, že nebudeme přijímáni a že nebudeme pro ostatní dostatečně dobří.« (s. 28)

»Po ochočení už ani trochu nejde o to, abychom byli dostatečně dobří pro někoho jiného. Nejsme dostatečně dobří sami pro sebe, protože nezapadáme do vlastní představy o dokonalosti. Nedokážeme si prominout, že nejsme takoví, jací jsme si přáli být, nebo spíše v co jsme věřili, že bychom měli být.« (s. 29)

»Většinou používáme slovo k šíření našeho osobního jedu — k vyjádření hněvu, žárlivosti, závisti a nenávisti. Slovo je čisté kouzlo — nejmocnější dar, který jsme my lidé dostali — a užíváme jej proti sobě. Plánujeme pomstu. Vytváříme slovem chaos. (…)« (1. dohoda, s. 42)

»Když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že se mýlí.« (2. dohoda, s. 55) (…) »Můžete mi dokonce říci: „Migueli, to, co jsi řekl, mě zranilo.“ Ale to, co jsem řekl, není tím, co vás zranilo; máte rány, kterých jsem se dotkl tím, co jsem řekl. Zraňujete se sami. (…)« (s. 57)

»Manžel se vrátí z práce domů, manželka je rozčilená a manžel neví proč. Možná proto, že si vytvořila nějakou domněnku. Aniž by mu řekla, co chce, vytvoří si domněnku, že manžel ji dobře zná, že ví, co ona chce, jako by jí dokázal číst v mysli. Je naštvaná, protože nesplnil její očekávání. Vytváření domněnek ve vztazích vede ke spoustě bojů, spoustě potíží, ke spoustě nedorozumění s lidmi, které údajně milujeme.« (3. dohoda, s. 70)

»Když vstupujeme do vztahu s někým, koho máme rádi, musíme často sami sobě potvrzovat, proč toho člověka máme rádi. Vidíme jen to, co chceme vidět, a popíráme, že má vlastnosti, které se nám nelíbí. Lžeme sami sobě, abychom se utvrdili, že máme pravdu. Pak si vytvoříme domněnky a jednou z nich je: „Má láska toho člověka změní“. Ale to není pravda.« (s. 70)
— — —
A tak to pokračuje dál až do konce. Jak jsem už naznačoval, některé formulace a pasáže je lepší přejít a neřešit je, proč to autor pojal právě takhle a proč to všechno takhle motá dohromady… ale celkově to stojí za to. (A hned zítra tu knížku jdu „vnutit“ spolužákovi, neboť mám neochvějný pocit, že si ji prostě musí přečíst… už jsem mu dneska naznačoval, jak se mu bude líííbit! :D)

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmu vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Chcete mě podpořit? BTC: 37mf2FJR26Ce3DxMkocukJDgB1eVjasnZB, příp. PGP podepsané adresy dalších kryptoměn.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *