Uvádí se, že neverbální složka projevu nese 70 až 92 % informace. Sice jsem nikdy nerozuměl tomu, jak může někdo plácnout jen tak takové arbitrární procento, nedovedu si představit rigorózní vědeckou metodu, která přijde na takováto čísla u určení toho, kolik procent informace je sdělováno verbálně a kolik procent neverbálně. Ale budiž, empiricky si lze ověřit, že na důležitosti neverbální složky projevu přece jen něco je.
Při komunikaci s puberťákem se může rodič usmívat sebevíc a neverbálně komunikovat optimálně, nicméně reakce ratolesti mohou být úplně stejně odmítavé a nepříjemné jako když se na ratolest řve či ječí. Zdá se v takové situaci, že účinek úpěnlivého tónu hlasu je nulový. Vůle dospívajícího je zkrátka natolik silná, že se prakticky nenechá ovlivnit subtilní „magií nezjevných emanací“.
Naprosto jiná situace nastává u starého člověka s určitou formou senility, stařecké demence a tak. Takový člověk již má volní stránku své osobnosti téměř rozpuštěnou a chová se téměř jako zrcadlo. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Připadá vám, že vaše babička/prababička je zlá, nepříjemná či dotčená? Podívejte se sami do zrcadla: je pravděpodobné, že zlí, nepříjemní a dotčení se cítíte vy, resp. vyzařuje to z tónu hlasu, gestiky, mimiky a ostatních složek komunikace, kterou k takovému starému člověku promlouváte. Vy tomu člověku pošlete hnusné signály – pink, ty se odrazí a hned je schytáte jako zpětný odraz.
Časem přestane být důležitý přesný obsah sdělovaného. Jediné, na čem bude nadále záležet, bude forma sdělovaného. Úsměv, duševní vyrovnanost a bezpodmínečná láska k druhému se takhle odrazí a právě tak se k vám bude chovat i ten starý člověk.
Zjištěno, ověřeno a nadále ověřováno v praxi.