Emoční fixace ve špatných vztahových konstelacích

Když jsou si vzájemně partneři hluboce oddáni a existuje mezi nimi silné (emoční) pouto, láska dávající i přijímající a tak dále, je to normální a v pořádku. (Pro úplnost, na nejvyšším místě by ještě měl být realizován úplný vztah k Bohu, hned pod ním by tedy byl vztah k partnerovi.)

Jiná kvalita vztahu je mezi rodičem a dítětem, mezi přáteli, mezi kamarády, kolegy, spolužáky, spolupracovníky.

Postuluji teď tezi, že mít vztahy, emoční vazby a fixace k druhým lidem (bližnímu svému) je v zásadě přirozené a potřebné. (Nebudu teď meditovat nad tím, jestli je teze skutečně pravdivá, jestli není spíše žádoucí stát se zcela nezávislým na vnějším světu apod., o tom zase jindy.)

Průser nastává, když se specifické charakteristiky pro vztah A objevují místo toho ve vztahu B (který by přirozeně měl docela jiný charakter vztahu), třeba proto, že ve vztahu A došlo k určitým problémům. Dochází ke snaze o kompenzaci selhání na jednom místě vytvořením náhradního vztahu jinde.

To má destruktivní účinky na zbytky původního vztahu a zatažení třetí osoby, původně vůbec nezatažené do vadného vztahu A, do problémů.

Konkrétně: vztahem A budiž stagnující manželství. Vztahem B budiž vztah matky k synovi. Tím, že si matka bude dělat ze syna vysněný partnerský ideál (klidně podvědomě) a podle toho se citově diferencovat k tomuto synovi a ke svému partneru, to ještě víc nabourá funkčnost manželského partnerství (další odtažení ze strany matky), a rovněž to synovi úspěšně zkomplikuje navazování/udržení vlastních intimních/partnerských vztahů (bude již zatažen do příliš hlubokého vztahu s matkou, nedokáže pořádně odstrčit tento vztah do pozadí a na popředí vytvořit svůj vlastní vztah).

Vedlejším produktem vztahu B bude navíc nehmotný útvar, který bude tvořit setrvačnost takového vztahu a gravitaci obou účastníků (již pasivních figurek, které ovládá tento „démon“) zpátky k obnovování takového vztahu, jakmile bude hrozit jakékoli odtažení a oslabení/přetrhání těchto vazeb.