Autor: Martin

Kterak zvládat úkoly a mít nějakou realistickou vizi toho co je potřeba udělat:

Založil jsem si obyčejný textový soubor UKOLY.TXT, uložený na ploše a neustále otevřený, kde si píšu třeba „čtvrtek 23/4“ a pod to na samostatných řádcích seznam potřebných věcí, které jsou důležité a za pár dnů mají deadline, nebo zkrátka je potřeba je udělat.

Nejde o to, aby bylo pořadí věcí nějak závazné, prostě je napsaná jenom množina věcí, které je třeba dělat. Když pak přijdu, kouknu na to a něco z toho si vyberu, co zrovna budu považovat za nejdůležitější, na co budu mít náladu atd.

K hotovým věcem pak na začátek píšu „OK“, zrušené věci jako různé schůzky a srazy zase třeba „NE“. Co se nestihne v daném dni, jakože samozřejmě většina věcí se nestihne (a ani nebylo v plánu všechny z nich stihnout právě v tomto jednom dni), tak se jen posune dolů, napíše se tam další den „pátek 24/4“, připíšou se nové úkoly, které se objevily, a druhý den nanovo.

Je to lepší než když jsem si někdy snažil udělat jakýsi plán práce na víc než jeden den dopředu,m protože samozřejmě takový plán byl zásadně nadsazený, většina věcí se přelila na další den, kde už jich najednou bylo tolik, že to celé generovalo stres z toho, že „se nestíhá“.
Teďka si vlastně „nestíhání“ deklaruju jako přirozenou funkci samotného plánování a výhodu, že je stále přítomná množina více nehotových věcí, přičemž mám svobodu si stále volit, do které věci se zrovna pustím (za předpokladu že něco z toho nemá už nějaký echt šibeniční termín)

lol

Facilitátor komunikace/jednání/konfliktu by měl být věcně neutrální a měl by řídit pouze samotný proces, aby se podařilo účastníkům jednání dojít k žádanému cíli/posunu atd.

Jak moc by buddhistický „great compassion to all sentient beings“ dokázal ovlivnit proces facilitace? :)

Jen taková úvaha…

Antické civilizace zanikly a zbylo po nich nějaké množství dokumentů a dokladů o jejich době. Z vědění dochovaného řekněme v písemné podobě se zachoval nepatrný zlomek. Nejen že drtivá většina informační báze té doby byla zničena, ale i to co nám zbylo, se snažíme „zvýznamnit“ s největšími problémy. Optikou dneška se snažíme interpretovat texty minulé civilizace, přičemž není zachována kontinuita kultury. Mytologické struktury, které podpírají každou civilizaci, byly v průběhu času po zániku původní kultury zapomenuty, a dnes tak jen děláme umělý pokus o rekonstrukci toho, jaké tyto mytologické struktury byly.

Výsledek je velice neúplné vědění, silně zkreslené nedostatkem informací, interpretacemi prováděnými optikou, která v té době neexistovala atd. A to jsme vyspělá kultura s mimořádným vzděláním, a bezprecedentním množstvím dostupného vědění.

—

Představme si, že i naše civilizace se zhroutí. Ti co přežijí, budou mít starosti jiné než udržovat hodnoty a vědění již zaniklé civilizace. Budou spíš znovu usilovat o vybudování životaschopné společnosti. Důraz na přežití a to že zbytky lidstva si po konci světa nebudou moct dovolit ten luxus mít „filosofy“, „profesory“ a jiné držitele kontinuity vědění, způsobí, že po několika generacích už nebude prakticky nikdo, kdo by znal v rozumné míře vědění staré společnosti.

Co to bude znamenat — přestože se možná zachová dostatečně velké množství písemných i jiných památek původní kultury, nebude prakticky nikdo, kdo jim bude rozumět v jejich původním smyslu. Navíc drtivá většina odborných textů bude používat jazyk, kterému nebudou obyvatelé Nového světa rozumět. „Paradigma sociálního konstruktivismu konotuje negativní asociace u eternalisticky založených myslitelů“ je nesrozumitelným blábolem i pro většinu lidí dnes, je jasné, že pár generací po Konci civilizace už by taková věta byla považována spíš za magické zaříkání než za fragment odborného textu nesoucí nějaký praktický význam.

Ačkoli všechno co se manifestuje je pomíjivé(tm), vyvstává úvaha o „věčnosti“ lidského vědění. Nemělo by lidstvo usilovat o zachování nějakého „kánonu vědění“ pro civilizace, které přijdou po nás, v takové podobě, které budou mít tyto nové kultury šanci porozumět? :)