Úvahy k dokumentu „Robota“ aneb závod ke dnu

Kojot mi doporučil shlédnout dokument „Robota“, vysílaný loni v ČT, kde vystupují čtyři rozumné osobnosti (Keller, Bělohradský, Švihlíková, Tožička) a řada obětí strukturální nezaměstnanosti jako důsledku přijetí globalizovaného kapitalismu se vším všudy po roce 1989.

Dokument v necelé hodině podává velmi dobrý obrázek o současné české realitě, v různých variacích nicméně přítomný celosvětově, neboť toxické je celé „podkladové aktivum“ globalizovaného světa korporací mocnějších než státy a „volného mezinárodního obchodu“, a lokální odchylky jsou v zásadě způsobeny buď úspěšnou izolací a soběstačností a nebo pozicí predátora/vykořisťujícího.

Následuje úvaha, kterou mi shlédnutí dokumentu asociovalo, a částečně navazuje na moji předchozí úvahu „Jak zachránit zadlužené domácnosti“. Prerekvizitou pro její čtení je nejprve shlédnutí výše odkazovaného dokumentu. Děkuji Kojotovi za komentář k předběžné verzi textu.

Je zřejmé, že jen v ČR, výrazněji v regionech typu Jesenicko, ale v menší míře vlastně všude, jsou desetitisíce lidí, kteří dřív měli nějakou důstojnou práci, kterou třeba dělali 10, 20, 30 nebo snad 50 let a pak o ni přišli, protože fabrika zkrachovala, ať už v důsledku bouřlivého tunelování a privatizace v 90. letech, nebo zvýhodňování pouze zahraničních investorů a nepodporování místních výrobců, nebo prostě jen ponecháním českých firem napospas tvrdé zahraniční „konkurenci“, případně ještě vylepšené legislativou znemožňující přechod k alternativním formám podnikání (např. převzetím výrobního kapitálu bývalého podniku samotnými zaměstnanci a transformací v družstvo, viz dokument).

Tito lidé nemají dostatečný osobní/sociální kapitál ve smyslu „flexibility“ a dalších kritérií oceňovaných v CV na dnešních pohovorech, protože „jen“ umí dokonale to řemeslo, které už přece dnes „není perspektivní“. (Dodejme, že vlastně už není skoro žádná práce v sektoru REÁLNÉ ekonomiky, která by byla v dnešním tržním prostředí perspektivní, většina toho, co je z tohoto pohledu perspektivní patří pod pseudoekonomiku manipulace s finančním kapitálem a nebo hledání cestiček, jak se v „dravém kapitalismu“ stát tím dravcem/vykořisťujícím.)

Vyhazovem lidí z práce, pro kterou jsou oddanými experty, přicházíme o tyto expertní znalosti a dovednosti, protože jejich prohlášením za „neperspektivní“ a rekvalifikací na něco „perspektivnějšího“ vyrobíme z experta takřka nekvalifikovaného člověka – žádné rychlokvašné dvoudenní nebo několikatýdenní školení nevyrobí z experta na jednu oblast experta na něco docela jiného. Krom toho, protože to přece je „neperspektivní“, nejsou ani mladí, kteří by něco takového studovali od mistrů svého oboru – počkáme-li generaci, z mistrovství se stane objekt studia historiků (něco je přežitkem, co nikoho nemrzí, že zmizí, něco ale hodnotu z dlouhodobého pohledu má, jenom si ji třeba teď neuvědomujeme).

A opět dodejme, že většinou se tyhle rekvalifikace nesetkávají s úspěchem, protože se vůbec neřeší systémový problém celého geografického území, ve kterém se vzhledem k odlivu kapitálu (=nízkým lokálním multiplikátorem) nejdřív ztratí finanční kapitál, životní úroveň a nakonec lidi z území buď utečou nebo umřou (viz zcela názorná demonstrace se sirkami v dokumentu).

No, jak z toho ven? Nemyslím, že cokoli dnes může zvrátit celkovou tendenci všeobecného úpadku (znáte to, konec kalijugy, věku temna…), nicméně přesto je možné se snažit o relativní zlepšení v daném místě.

Několik tezí:

1. Je tu spousta lidí, kterou okolnosti donutily se „probudit ze snu“.
2. Tímto jejich mysl přišla o dříve neotřesitelné koncepty a je náchylná přijmout novou sadu konceptů (paradigma).
3. Možnosti jsou: 1. sebevražda (nebytí), 2. zahořklost/zhrzenost (ztráta vize, pocit odcizení, ztráta vize=energie a vůle ji znovu hledat), 3. nová vize.
4. První dvě možnosti jsou nežádoucí. Třetí možnost je velmi pravděpodobně rovněž nežádoucí, typické projevy nové vize jsou totiž: (a) radikální náboženská konverze (čím víc autoritářské a sektářské, tím víc adidas), (b) radikální politicko-společenský postoj (ultra-doprava – nacionalismus, posílení pocitu odlišnosti in-group vs. out-group, projekce nenávisti na nějakou obecně definovanou skupinu, atd. atd.; ultra-doleva – komunismus ve formě násilného boje dělnictva proti kapitalistům, …). Zásadním tu je, že konverze je relativně rychlá, negraduální, vycházející ze zoufalství. Společným výsledkem je posílení pocitu černobílého světa a velkého zanícení zničit zlo. Bohužel je zde přítomna hluboká nevědomost, patrná v oxymóronu „válka pro mír“. (Historie ukazuje, jak „moudří“, „osvícení“ a „duševně zdraví“ byli ti, co tuhle politiku kdykoli hlásali.)
5. Lidé potřebují učit, jak pracovat na nové vizi, která nebude zaměřená destruktivně. Můžeme tomu říct naučit je té „flexibilitě“, ale se zachováním morálního uvědomění. Nestačí přitom říct, „myslete pozitivně/kreativně/proaktivně“, stejně jako je kontraproduktivní depresivnímu pacientovi radit „usmívej se“ či „podívej se na to z té lepší stránky“ (zkuste si to a uvidíte jak úspěšní budete, garantuji že nikoli). Je to věc psychologicky/terapeuticky/učitelsky velmi netriviální, jde skoro o nadlidský výkon – a přitom to (krom výchovy nové moudré generace) tolik potřebujeme!
6. Z odlišného pohledu by bylo fajn, kdyby všichni měli třeba jistý minimální garantovaný příjem, byly jim odpuštěny dluhy, jako se to dělalo v biblických časech, atd. atd, namísto současného opaku (omezování sociálních dávek a dalších „austerity measures“, neodstranitelné zadlužení mnohých hluboce za „bodem zlomu“ (point of no return), etc.). K takovým opatřením třeba jednou společnost dospěje, ale tak daleko se ještě „Nový Aeon“ (Crowley), či „Age of communion, plenitude, equality, harmony“ (Capriles) nerozšířil.