Jak je možné, že tu máme Nový Věk a stále tu někdo trpí. Nový věk je přece o sluníčkově zářivé vesmírné energii, duchovních průvodcích, záměrných zrozeních, radostné smrti a devíti vrstvách aury, a v tom všem přeci není místo pro nějaké utrpení.
Buddhistický koncept utrpení je mimořádně ošidným konceptem. Velkým rizikem je, že jedinec, který vlastně až tak moc netrpí, si jen začne uvědomovat, jak vlastně moc trpí a jak potřebuje z toho všeho utrpení utéct. To je sice zdánlivě báječná motivace pro duchovní praxi, otázkou však je, jestli duchovní praxe vykonávaná „pro rychlé zbavení se utrpení, abych se zase měl dobře“ vůbec někam může vést, pokud stále zůstává v mysli představa o jakémsi existujícím utrpení. Jelikož bytost hledající osvobození patrně ještě neví, že již vlastně je svobodná, vždy byla a nikdy nebude jinak, se může v rámci té vší snahy se z toho utrpení dostat někam pryč do něj místo toho jen víc a víc namotávat.
A co na to Nový Věk? Zapomeňte na utrpení. Je tu duchovní vzestup a vy jste u toho! Úžasná podívaná! A že „zůstáváme v plusu“ aniž bychom si ty mínusy připouštěli? Nikoliv! Mínusy zmizely rozpuštěním se ve vnitřním tichu. A i kdyby ne… proč si je ještě přivolávat? Však ony stejně samy přijdou, pokud někde něco zanedbáme, tak proč si to ještě připomínat a vytvářet v mysli potenciál k tomu, aby se to mohlo uskutečnit.
Nauka Nového Věku je podstatně bezpečnější než nauka buddhismu. Nesprávným pochopením pravdy o utrpení a mylnou identifikací se s touto skutečností se může prožívaná strast jen dál znásobit a tím víc zkomplikovat možnost se z toho vysvobodit. Sluníčkový přístup k čemukoli včetně smrti a zapomenutí na všechny dosavadní problémy má proti tomu jen jednu chybu – je až podezřele moc světlý a čistý na to, aby to byla pravda. Ale to je jenom produkt mysli, která ještě pořád hledá za vším nějaký ten stín. Když takovou mysl eliminujeme, stává se sluníčková nauka o sluníčkovém královstvím božím na zemi skutečností.
