Adaptace na školu a plíživý workoholismus

Návrat po několikaměsíční prázdninové relaxaci do „akademického“ pracovního režimu se mi letos daří hůře než kdy dřív. Potřeba systematicky rozvažovat bakalářku, opět začít pročítat hory literatury, organizovat si čas, psychicky se držet v dobré kondici… A ona to není taková prdel. Vlastně, přijde mi to těžší než na začátku prvního semestru, kdy všechno šlo tak nějak samo.

O čem je tento text:
1) Že se hodně liší způsob četby beletrie a mystických keců všeho druhu, oproti odborné literatuře,
2) Že hodně spím, pozdě vstávám, ale je to v zásadě v pořádku, a konečně
3) že jsem u sebe identifikoval po zahájení semestru patologické vzorce chování připomínající workoholismus a kterak jsem s nimi zametl.

Ad 1: Čtení duchovní literatury, vícevrstevné beletrie a podobných textů má diametrálně odlišná pravidla od „čtení“ odborné literatury. Odborná literatura není od toho si ji vychutnávat a pomaloučku se jí prokousávat od začátku do konce, písmeno po písmenu, pomalu a důkladně, jako když se maže máslo. V mimořádně krátkém čase je potřeba pojmout do vědomí velké množství informací, které text poskytuje, a průběžně už filtrovat věci, které jsou známé, banální, vyřešitelné jen s pomocí selského rozumu, a tak vůbec. Jinými slovy, masivně nasadit heuristické metody zpracování informací a fungovat jako průtokový ohřívač, jedním směrem nalívat, uvnitř zrychle utřídit a zase sypat ven. Teprve teď, skoro měsíc po začátku semestru, se mi daří se na tento způsob čtení naladit. A zároveň při tom podržet si schopnost sednout si i k těm jiným textům a vychutnávat si je „po staru“, jako o těch prázdninách. Meyrink, Dostojevskij a jiní…

Ad 2: cirkadiánní rytmy. Dávno pryč jsou ty časy, kdy mi dlouhodobě stačilo spát 5—6 hodin denně. Nějak přestávám chápat, jak jsem tento režim dokázal ve čtvrťáku na gymplu a v prváku na univerzitě držet a přitom si držet dobré duševní stavy. Asi jsem dělal tu mystiku nějak intenzivnějc bo co :e) V každém případě, už přes rok funguju v režimu, že dlouhodobě potřebuju kolem 8 hodin denně spánku, abych se cítil fakt v pohodě a nemusel se dopovat moc kofeinem nebo používat jiné triky, jak se udržet při plném vědomí. Vtip je v tom, že tím, jak mají vnitřní hodiny cyklus kolem 25 hodin, je trochu věčným bojem tlačit ty hodiny do těch 24 hodin v realitě. Pořád totiž mám tendenci usínat později a a taky se budit později a později. Což je pochopitelně neudržitelný proces a je potřeba tohle vychylování pravidelně korigovat a vracet. První část, tj. chození spát dřív, jsem už docela vyřešil, obvykle už nechodím spát později než v jednu hodinu ranní (viz též třetí část tohoto příspěvku, která je o slibovaném řešení problému workoholismu). Pořád ale držím poměrně pravidelně vstávání po deváté hodině ranní [výjimkou budiž úterý, kdy mě škola nutí vstávat už v 6 :-)]. V ostatní dny ale výuku buď vůbec nemám, nebo až ve 12, a tak se stane, že se po prvním probuzení před osmou ranní opět vrátím do snového stavu, ve kterém vydržím až do takových 10 hodin. Práce je sice jakoby dost, ale není zatím dostatečně konkrétní a časově ohraničená termínem dokončení, aby mě motivovala se kdovíjak brzo budit. Ale budiž. Jakmile okolnosti vyžadují jiný přístup, nemám až takový problém se mu přizpůsobit. Zatím dobré.

Ad 3: Plíživý workoholismus. Mám to „štěstí“, že ve škole studuju to, co mě zároveň i zajímá. A tak jsem se doposud tolik neohlížel na to, jestli to, co zrovna studuju, hledám a zjišťuju, je konkrétně uplatnitelné v některém z kursů, které navštěvuju, jestli to reálně právě pomáhá konkretizovat téma bakalářky apod. Svět „práce“ a „zájmů“ se mi tak nějak prolíná a to je právě to, kde jsem se trochu namotal. Vstal jsem dejme tomu v 9 ráno, dal si meditaci, udělal si snídani, brunch nebo rovnou oběd, na dvanáctou vyrazil do školy, kde na přednáškách či seminářích trávil čas dejme tomu do osmi večer, případně jen do šesti, přičemž následovala nějaká aktivita na způsob zkoušky sboru. Případné volné chvíle mezi hodinami jsem strávil zpravidla u skeneru v knihovně, kde jsem dělal karmajógu převádění povinné studijní literatury do elektronické podoby, případně se snažil načíst něco málo z povinné literatury, nebo častěji, mě zaujala nějaká knížka v regálu. Reálně to tak znamenalo kolem 8 hodin poslechu přednášky, aktivity na semináři, datlování čehosi do počítače nebo čtení něčeho, většinou tedy nějaké více či méně intenzivní práce s myslí. Šalinou cestou na byt jsem pokračoval ve čtení něčeho, doma si udělal něco k jídlu, zapnul počítač a nadále pokračoval ve čtení skenovaných knížek, hledání článků v databázích za účelem hledání tématu bakalářky, pročítání diskusí na Nyxu a nebo dokonce pročítání statusů kamarádů na Facebooku (sic!).
Než jsem se naděl, byla jedna hodina ráno. De facto skoro 12 hodin denně strávených nějakou intelektuální činností. Radši nechtějte vědět, co to po pár týdnech začne dělat s myslí. Ale hlavně s energií a tělem.
A tak jsem si uvědomil, že je na čase se zase naučit odpočívat a po 8 hodinách ve škole už cíleně rezignovat na další intelektuální práci i na ztrácení drahocenného času na Nyxu, Facebooku a kdekoli ještě jinde. Co třeba si takhle zajít na vycházku? Nebo si zacvičit? Nebo si provést menší rekapitulaci dne? Nebo tak něco.
A Bůh si všiml, hle – je to dobré.

Poznámka na okraj:
Zajímavých informačních zdrojů je fakt strašně moc. A být jenom sběračem informací je nekonečným úkolem, ohraničeným až smrtí :-)
Nevyhnutelnou částí procesu obohacování mysli o další a další obsahy tak musí být i rozhodnutí průběžně provádět kreativní syntézu dosavadního vědění, jeho aplikaci do života a tak. Uvážený time-management a moudré rozložení energie do jednotlivých aspektů života, aby se jednotlivé složky synergicky posilovaly a žádná nebrzdila rozvoj ve složkách ostatních. Takže pro takovou intelektuální práci, která je se studiem na univerzitě nevyhnutelně spojena, je potřeba mít dost energie a jasnosti mysli, čehož se dobře dosahuje dobrým tělesným stavem, čehož se zase dosahuje přiměřenou péčí o tělo, což vyžaduje rezervovat pro to čas, a to celé musí být zastřešeno meta-náhledem, který zabraňuje vytváření klamu vlastní důležitosti jakékoli aktivity na úrovni mysli, energie nebo těla. Vědomí jistoty blížící se smrti a pravidelné připomínání si této skutečnosti ve vědomí by mělo v ideálním případě korigovat veškeré jednání v jednotlivých složkách bytosti. Tento náhled přitom nesmí vést k upadnutí do fatalistické pasivity nebo devastaci nezbytné motivace k jednání na relativní úrovni. Podobná pastička se skrývá i za slovy „přijímejte vše takové, jaké to je“ ;-)

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmičku vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Asi mě baví kumulovat různé funkce a přidávat si spoustu práce. Lidi o mě říkají, že jsem multifunkční, což je asi trochu pravda :-) Chcete mě podpořit? BTC: 37mf2FJR26Ce3DxMkocukJDgB1eVjasnZB, příp. PGP podepsané adresy dalších kryptoměn.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *