Většina mých kamarádů a známých viděla Zeitgeist – fenomenální dokumentaristicko-ideologický počin, mající za cíl „otevřit lidem oči“ a ukázat jim „skutečný stav věcí“ ve světě.
Pokud teď pomineme, že dekonstruování jedné množiny ideologií jinou množinou konceptů (opět ideologického a manipulativního charakteru) není úplně ideální způsob, jak lidi „osvobodit“, zůsátává nám stále ohromný potenciál filmu změnit mpohled lidí na svět a věci, které se kolem nich dějí.
Stejně jako od 60. let vizionáři kybernetického věku prorokovali růžovou budoucnost díky rozšíření technologií, sítí atd. do světa – a realita je přitom spíš jen větší digitální propast mezi těmi, kteží nové technologie mají a těmi, kteří je nemají – příbuzný problém je i s penetrací informací o „skutečné příčině pádu WTC“, „skutečném charakteru finančního systému“ či „skutečném původu náboženství“ mezi lidmi. Může se zdát, že to samo už způsobí revoluční a kvalitativní změnu ve společnosti a ve světě.
Je tomu tak? Ačkoli valná většina lidí v mém okolí film a případně i příbuzné na něj navazující dokumenty viděla, má na základě důkazů celkem jasno v tom, že oficiální teorie o pádu WTC není tak úplně pravda… Pořád to nevede k žádné revoluci a chuti lidí se výrazněji angažovat, bojovat proti tomu atd.
Lidi se s tím zkrátka většinou nějak vyrovnají, že ve světě se zkrátka dějí takovéto hrozné věci – s vědomím toho, že není prakticky síla, kterou by bylo zatím možné obnovit „férový svět“.
Jediná skupina, o které vím, že tyto skutečnosti a vědění využívá ke své propagandě, je ultrapravice u nás např. v podání Dělnické strany, která svou výborně udělanou populistickou a revolučně cílenou politikou získává dobrou popularitu a taky lidi skutečně ochotné v masách se aktivně „politicky angažovat“ a pracovat na podkopání současného „zkaženého“ systému fungování světa a převzetí moci na ním revoluční cestou.
V porovnání s DS užívající podobně agresivní agitku jako v 50. letech komunisté, jsme my „humanisté“ Nového Věku absolutně paralyzováni svými postmoderníhmi ideály o nedirektivní a beznátlakové propagaci svých idejí „férovou cestou“ bez toho, aby se prokazatelná ideologie maskovala pod roušku objektivity.
Postmoderní humanistické přístupy snad ani žádnou ideologii lidem nenabízí. Proto masa lidí ani nemá na co poslechnout. Místo toho se radši v době krize zbaví svých úzkostí předáním zodpovědnosti za svůj život ideálům národního socialismu reprezentovaným třeba Dělnickou stranou, nebo úplně jiným myšlenkám reprezentovaným jinou skupinou (na tom o co konkrétně jde až tak moc nesejde).
DS dělá geniální věc – aktivně pracuje na obsazení veřejných prostranství, podobně jako to dělaly divadla ve fašistické Itálii. Pochody, demonstrace, mítinky – obsazením veřejného prostoru ulic, náměstí i celých čtvrtí města se takové hnutí nejlépe zviditělnňuje – to je to, co všichni vidí, to je to, o čem zákonitě budou média referovat; to je to, na co budou muset politické špičky reagovat nějakými prohlášeními…
Intelektualistický humanismus proti tomu vlastně nemá šanci. „Veřejné mínění“ většiny, která ale není ochotna jít za svou „ne-ideologii“ jít jako dav do ulic dlouhodobě nepřeválcuje angažovanou menšinu semknutou společnou ideologií, ochotnou se za ni bít do ulic.
