Dva úryvky z této neobyčejně pravdivé knížky si prostě nemůžu odpustit necitovat, měly by se podle mého názoru přímo TESAT:
(…) Třetí poklad srdce – Pravda – je mnohem hlouběji ukrytý než zdraví, k němuž máme všechny klíče v ruce. Pravda je někdy těžko uchopitelná a jindy nepohodlná. Čím více jsme „civilizovaní“, tím více přetvářky a neupřímnosti se mezi námi zabydlilo. Jak často zneužíváme svůj intelekt k tomu, abychom vybudovali důmyslnou obhajobu svých chyb a zlých úmyslů… Jindy křičíme „To není pravda!“ a znamená to „Nechci to slyšet, nechci to vědět!“ (str. 168)
(…) Mezilidské vztahy jsou kamenem úrazu mnoha činností a jejich ozdravění je pro přežití lidstva nutné.
Bez ohledu na typ vztahu můžeme určit, jaké kvality ho upevňují a obohacují, čím je ohrožován a ničen. Vztahy rodinné, partnerské, profesionální, přátelské, duchovní i obecně lidské mají společný základ, bez nějž nemohou rozvíjet své hodnoty: vzájemnou úctu, ohleduplnost, slušnost, otevřenost a upřímnost. Bez ohledu na určité prvky nadřízenosti a podřízenosti, dané povahou vztahu, nesmí nic ze základu chybět. Nadřízenost znamená jen větší míru zodpovědnosti za výsledek vztahu, za společné dílo.
Čím povrchnější je vztah, tím více si pleteme slušnost s neupřímností. I v letmém, náhodném setkání může zazářit čisté světlo srdce. Čím méně se skrýváme, tím snáze se k nám dá přiblížit. Nabízíme-li světu svou pravdivou tvář, každý ví, co od nás může očekávat, nemůžeme ho zklamat. Dáváme málo příležitostí k nevyjasněným vztahům. Neslibujeme víc, než můžeme splnit, nenabízíme, co nemáme. (str. 179)
Největší moudra bývají v těch nejnenápadnějších a nejtenčích knížkách. Tato je jednou z nich.
Samostatnou kapitolou jsou v tomto případě navíc ilustrace knihy: litografie Aleny Šlapákové.