Mít milión a nemít milión,

to jsou dohromady dva milióny.

Prorok Lebeda praví: „Potřebného obdaruj almužnou. Ale nedávej chudému celý meloun, dej mu pouze půl melounu, aby chudému samým štěstím nepřeskočilo. Ještě lepší je dát chudákovi čtvrt melounu. A nejlepší je zařídit to tak, aby dal chudákovi meloun někdo jiný. Protože, pravím vám, vždy se najde někdo, kdo má meloun a je ochoten obdarovat chudáka – ne-li ze šlechetnosti, tedy z vypočítavosti anebo ze zcela jiných důvodů.“

Jednou … dvakrát … třikrát … a pořád ne a ne dost. Sapkowského pětidílná zaklínačská sága nikdy neomrzí. Říkejte si co chcete, já prostě tvrdím, že ‚Geralt, Geralt, über alles‘ a ani Tolkien se svým Pánem prstenů nedosahuje Sapka.
Teď jsem celou pentalogii dočetl… již počvrté. A stále tam člověk nachází nové a nové věci. Tak zvláštní prolínání časů, taková atmosféra… taková hloubka myšlenek…
Pána prstenů jsem přečetl dvakrát a prozatím mě to stačilo; v poslední době – po namlsání se Zaklínačem – mě navíc přijde takový odtažitý, bez všech těch náznaků a jemných analogií se skutečným světem je jakoby ‚plochý’…

První přečtení nic neznamená. Spousta paralel člověku unikne, vůbec si jich nevšimne. Pocity déjà vu, nebo spíš přesněji déjà lu se začnou v intenzivnější podobě dostavovat až při dalších ‚iteracích‘.
Popsat děj i toho PP v pár větách je skoro kacířství. A udělat to se zaklínačskou ságou už tuplem. Především proto, že děj neprobíhá chronologicky, jako v průměrné knížce nebo průměrném filmu, příběh se co chvíli vypráví z jiného času, jiného světa… spousta věcí tak není vůbec vyřčena, navíc konec je v podstatě otevřený a nějakého rozhodujícího happyendu se vlastně ani nedočkáme…

Podobně jako třeba Stargate, díky které již mám komplexní znalosti červích děr a vzniku singularity, i zaklínačská sága motivuje k dalšímu vzdělávání. Díky důmyslnému propojení našeho světa s tím zaklínačským se člověk třeba začne zajímat o artušovskou legendu … a citlivě vybrané citáty před kapitolami nás donutí si například přeložit Goetheho z němčiny :]

Nebudu to protahovat, původně jsem chtěl jenom vypíchnout citáty a hlášky, co považuji za něčím zajímavé, a nakonec z toho vznikla takováto polemika. Takže tady to tedy je:

Geralt se posadil do křesla určeného zákazníkům. Naproti němu, za dubovým psacím stolem, se na čalouněné sesli uvelebil Codringher — člověk, který se nechal titulovat ‚advokát‘, člověk, pro kterého nebylo věcí nemožných. Kdo měl těžkosti, obtíže, problémy — navštívil Codringhera. A zakrátko se přesvědčil, jakého formátu je osoba, na kterou se obrátil. Získal bankovní úvěr bez ručení a bez úroků. Jako jediný z dlouhé listiny věřitelů inkasoval pohledávku od bankrotující firmy. Bylo mu přiznáno dědictví, přestože bohatý strýc do smrti vyhrožoval, že mu neodkáže ani měďák, a přitom vyhrával dědické řízení, protože i nejtvrdohlavější z pozůstalých se nečekaně vzdávali svých nároků. (…) Zkrátka a dobře: ten, kdo měl problémy, jel do Dorianu, pospíšil k firmě ‚Codringher & Fenn‘, a zaklepal na její dveře.
(Čas opovržení, str. 21)

„(…) Nemaluj víc obrazů, Vilgefortzi. (…) Byla položena jednoduchá otázka. Odpověz na ni. Přímo a jasně. Jako vandrák vandrákovi.“
„(…) Otázka zdaleka není jednoduchá, ale vynasnažím se odpovědět, A ne jako vandrák vandrákovi. Odpovím jako jeden námezdný rváč druhému, sobě podobnému.“
„Do toho.“
„Tak nastav uši, kámo rváči. Rychtuje se ostrá řežba, kráglovačka, ve který půjde o kejhák. (…) Nene, kámo, nekřiv na mě kušnu, vím, co chceš pindat. Ty tvý starý kecy, že seš neutrální, že máš všecky v prdeli, jedny i druhý, že se prostě zašiješ v horách, na morhenským Hradišti. (…)“

(str. 149)

Prefekti slíbili vysokou odměnu — a zpočáku se našli tací, kteří byli chtiví nilfgaardského zlata. Jenže domy udavačů po nocích zachvacovaly plameny a jejich obyvatelé utíkající z požáru byli zabíjeni jezdci, kteří se vynořili ze tmy. Potkani útočili po potkaním způsobu. Tiše, zákeřně, krutě. Potkani tuze rádi zabíjeli.
(str. 327)

„(…)Filippa Eilhart sedí pořád na Montecalvu?“
„Ano.“
„Popadni pero a kalamář. Nadiktuji ti pro ni dopis. Piš… Hrome, nemohu se soustředit. Co je to za křik, Ori? Zatraceně, co se to tam venku děje?“
„Žáci házejí kamení na residenci nilfgaardského vyslance. Zaplatili jsme jim za to, ehm, ehm, tak se mě zdá.“
„Aha. Správně. Zavři okno. Zítra ať jdou zase házet kamení na filiálku banky trpaslíka Giancardiho. Odmítl mi prozradit totožnost majitelů kont.“

(Křest ohněm, str. 22)

Falka klidně zasunula meč do pochvy a rozhlédla se kolem. Servadia ohromilo, když uviděl, jak se její drobná tvář náhle mění.
„Moje vata“, vzlykla žalostně, sklánějíc se k pamlsku ležícímu na špinavé zemi. „Upadla mi vata…“
Mistle ji objala.
„Koupím ti novou.“

(str. 225)

„Co tedy učiníme?“ otázala se Milwa. „Zaklínač si postavil hlavu, že musí na jih.“
„Pro něj,“ usmál se Regis, „nemají světové strany váznam. Je mu celkem jedno, kam půjde, jen když nebude nečinně sedět. Vskutku zaklínačský princip. Svět je plný Zla, stačí tedy jít, kam ho oči povedou, všechno Zlo cestou ničit — a tak se přičinit o vítězství Dobra…“

(str. 231)

„(…) Tak se trestá skutečně velké Zlo, poustevníku! Pokud ti chce Zlo ublížit, způsobit ti bolest, předejdi je. Nejlépe tehdy, kdy to nečeká. Pokud se ti Zlo nepodařilo předejít, jestli ti již ublížilo, aspoň se mu pomsti. Nejlépe tehdy, když už zapomnělo, když se cítí bezpečné. Tehdy mu odplať. Dvojnásobně, trojnásobně! Oko za oko? Ne! Obě oči za oko! Zub za zub? Ne! Všechny zuby za zub! Ať Zlo vyje bolestí a strachem, ať se svíjí na zemi. (…)“
(Věž vlaštovky, str. ?)

„Redanie,“ uklonil se Dijkstra, „to tvému Veličenstvu nikdy nezapomene. Vlastním jménem tě chci ujistit o mé osobní vděčnosti…“
„Neujišťuj, ale dej mi tu tisícovku, kterou jsi chtěl podplatit mého ministra. Copak dobrá vůle krále nestojí za úplatek?“
„Tvé královské Veličenstvo se sníží k tomu…“
„Sníží, to si piš, že sníží. Vysol prachy, Dijkstro. Mít tisíc a nemít tisíc…“
„…jsou dohromady dva tisíce. Já vím.“

(str. ?)

„Jsem trochu staromódní,“ pokračovala, „ale na používání některých věcí uplatňuji výlučná práva. Například kartáčku na zuby, soukromých komnat, knihovny, toalety… A krále Rybáře. Nepokoušej se, prosím, používat krále Rybáře.“
Conwiramurs se málem zadusila hltem mléka. Nimue se tvářila neproniknutelně.
„A pokud…“ navázala dříve než dívka získala řeč. „Pokud by snad on projevil zájem použít tebe, odmítni.“ Dívka konečně polkla a překotně kývala hlavou. Zdržela se jakéhokoli komentáře, třebaže měla na jazyku břitkou repliku, že venkovští rybáři nejsou její typ, zvláště když mají šedivou hlavu a projevují se jako nerudní hulváti.

(Paní jezera, str. 23)

„Okázalý zámek,“ řekl s obdivem Cahir. „Na mou duši, representativní a oku lahodící sídlo.“
„Pěkně si vaše kněžna bydlí,“ konstatoval Regis. „To se musí nechat.“
„Kurva, celkem parádní barák,“ dodala Angouleme.

(str. 76)

„Panno Ciri?“
„Poslouchám.“
„Pojedeš se mnou na Camelot?“
Natáhla ruku. Také on natáhl ruku. Jejich dlaně se spojily.
U ďasa, pomyslela si, proč ne? Vsadím se, že i v tomto světě se najde nějaká práce pro zaklínačku.

(str. 560)

Co dodat? Dílo je prostě … Evelienn, vara en ard scedde!

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmu vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Chcete mě podpořit? BTC: 37mf2FJR26Ce3DxMkocukJDgB1eVjasnZB, příp. PGP podepsané adresy dalších kryptoměn.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *