Všichni se tolik přetváříme. Před kamarády, před rodiči… přede všemi a téměř v každém okamžiku. Snažíme se být jinými, než doopravdy jsme.
Já jsem si vždy namlouval, že jsem flegmatik a snažil jsem se, jak jsem jen mohl. Naprosto marně, flegmatika jsem v sobě viděl jenom já sám, a to jsem musel ještě hodně používat doublethink.
Jsem totiž převážně sanquinik a částečně cholerik. Tedy ne příliš „kompatibilní“ s definicí flegmatika. Takže tolik já.
Co ostatní? Třeba ty, milý čtenáři/milá čtenářko? Neděláš zase ty ze sebe ve společnosti „kamarádů“ – nejen spolužáků, ale vrstevníků obecně, drsnějšího a agresivnějšího než ve skutečnosti jsi? Necítíš se trapně, když jsi s kamarády, kteří se nebojí rozbít okno, přičemž ty bys z vnitřního přesvědčení nikomu neuškodil ani nevrácením pětikorunového dluhu? A třeba se k těm „kamarádům“ i přes odpor přidáš a snažíš se „zapadnout“ k nim? Nápodobně to je třeba s kouřením – napadlo by tě začít kouřit jenom tak – sám od sebe? Nezačalo to spíš až ve společnosti přátel?
Člověk se celý svůj život učí.. věcem, které by nikdy předtím nečekal, že ho začnou zajímat. Díky okolnostem. Zvláštní rozpoložení mysli produkuje zvláštní texty…