Vánoce, Vánoce přicházejí

Už je to tu zase! Blíží se Vánoce, pro celou západní civilizaci nejlepší příležitost v roce, jak utratit spoustu peněz za věci potřebné i zbytečné. Proč to vůbec děláme, že každý rok před Vánoci houfně vyrážíme do obchůdků, obchodů, velkoobchodů, supermarketů, hypermarketů a časem snad i gigamarketů? Je toto obšťastňování všech známých konzumem skutečně jediná možnost?

Když jsem byl malý, měl jsem Vánoce rád a těšil jsem se na ně už dlouho předem. Maminka a tatínek mně vždy před Vánoci připomněli, že pokud má Ježíšek vědět, co bych chtěl, musím mu za oknem nechat dopis s přáními. Tak jsem vždy na začátku prosince zasedl ke stolu a jal jsem se sepsat dlouhý seznam věcí, které bych chtěl. S úsměvem na to dodnes vzpomínám, jak jsem toužil po nových fixech zn. Centropen či po nové knížce.

Dokud jsem si prostě neuvědomil, že Ježíšek neexistuje a všechny ty dárky mi dali či nedali rodiče, připadal mi celý ten vánoční čas bezvadný. Dokonalá atmosféra, po dlouhém roce jsme se sešli s příbuznými z celé republiky, na Štědrý den jsme nejedli maso, abychom „uviděli prasátko“… prostě vánoční idylka.

Dnes už to vidím jinak. Stejně jako ostatní, dva měsíce před Vánoci řeším dilema, co všem koupit, aby je to maximálně potěšilo. I já vyrážím rok co rok na bezcílné toulky mezi regály obchodů v rájích konzumu, nazývaných tzv. „shopping centry“, abych se nechal zlákat výhodným nákupem moderních „Ježíšků“ – prodejců.

Už si neuvědomujeme, z čeho Vánoce jako takové vznikly. Původní křesťanský svátek určitě nebyl o tom, kdo do svých známých nejvíc investuje, kdo pořídí nejvýhodnější předvánoční nákup a kdo má na všechny ty věci dost peněz. Cožpak to není úplně zvrácené, brát Vánoce jen jako společenskou povinnost, napéct (nebo nakoupit) všem dárky? Nezapomínáme už na původní myšlenku? Vánoce přece mají být svátky klidu, míru a pohody, kdy si všichni odpočinou od celoroční stresující práce a alespoň na chvíli se odpoutají od všeprostupujícího hodnocení „má dáti – dal“, tak typického po všechny z nás! Vlastníme čím dál víc výdobytků konzumu majících nám zpříjemňovat a zlepšovat život. Jsme ale skutečně v životě o tolik spokojenější, když dostaneme nebo koupíme si novou plazmovou televizi, domácí kino, herní konzoli či „báječný“ počítač? Podívejme se na rozesmáté tvářičky indických dětí, stavějících bábovičky z bahna před slumem, přitom nemajících ani televizi, ani počítač, ani DVD přehrávač, ani mobil a nejspíše ani klíčový prvek naší existence – elektřinu.

Je docela možné, že tito lidé jsou v životě spokojenější, než my. Čím více věcí máme, tím máme větší strach, že o ně přijdeme. Mezilidské vztahy řadíme až na druhou kolej.

Měli bychom se všichni zamyslet nad tím, jaký život to vlastně žijeme. Jestli nám to všechno vůbec stojí za to. Jestli není lepší, v nadcházející době vánoční, zapomenout na všechen ten konzumní svět okolo a alespoň v tomto období roku vzpomenout na všechny známé lidi v tom lidském a citovém slova smyslu, a ne jen jako na položku v seznamu: „Komu ještě koupit dárek“.

Naši blízcí si to zaslouží.

Původně jsem tento textík napsal „jen“ jako školní úvahu. Samozřejmě si ale myslím, že by to byla škoda, aby skončila v zapomění…

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmičku vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Asi mě baví kumulovat různé funkce a přidávat si spoustu práce. Lidi o mě říkají, že jsem multifunkční, což je asi trochu pravda :-) Chcete mě podpořit? BTC: 37mf2FJR26Ce3DxMkocukJDgB1eVjasnZB, příp. PGP podepsané adresy dalších kryptoměn.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *