Matěj Hollan, hazard, SPELOS a postřehy z environmentální psychologie

Na webu se rozhořela slovní bitka mezi bojovníkem za omezování hazardu Matějem Hollanem a zástupci hazardního průmyslu. Poslední reakci na Hollanův aktivismus představuje tiskové prohlášení SYNOT uveřejněné na stránkách SPELOS (Sdružení provozovatelů centrálních loterijních systémů, aka videoloterijních terminálů.

Nepouštím se tu do detailní analýzy ani celého tiskového prohlášení, ani výroků Matěje Hollana. Vyjadřuji se zde pouze k části odstavce z konce tiskového prohlášení, cituji:

„…vždy platilo, platí a bude platit, že tam, kde je poptávka, bude i nabídka. A není rozdíl, jestli jde o zahradní bazén, chleba, auto nebo loterie. Kdyby lidé nechtěli hrát, hrát nebudou a firmy jim nebudou mít co nabízet. Ale protože hrát chtějí, nabídka se vždy najde…“

Tvrdím, že tento argument není pravdivý. Preference lidí a jejich rozhodnutí, co chtějí dělat, vůbec není ve většině případů racionální. Ideál homo economicus, člověka jako racionálního hráče (rational actor) se masivně uplatil v legitimizaci řady ekonomických teorií, uplatňuje se v teorii her, je na něm postavena „správnost“ právního státu a svobod jedince v demokracii vůbec. Zapomíná se přitom na to, že podle psychologických experimentů nás prostředí determinuje mnohem víc, než myslíme. Nebýt této skutečnosti, nefungovala by reklama, která nás většinou přesvědčuje o koupi ne nikoli na základě racionálních argumentů. Nefungovala by politická kampaň, kde většina lidí nevolí podle dokonale provedené analýzy nákladů a zisků. Nebýt emočního doprovodu rozhodovacího procesu a různých heuristik, nedokázali bychom se v situaci, kdy se nám zároveň chce jít na záchod a zároveň máme hlad rozhodnout, co dělat, a tak dlouho bychom přehodnocovali to, co máme udělat jako první a co jako druhé, že bychom se zasekli na místě a nakonec bychom se pomočili a pak i dehydratovaní zemřeli žízní.

Lidé jsou náchylní k manipulaci, svobodná role jedince je minimálně částečně iluzí. Němci se tak úplně nerozhodli každý svobodně sám za sebe, že chtějí Hitlera a všechno, co chce páchat. Účastníci Milgramových experimentů poslušnosti taky zcela vědomě a svobodně nepouštěli domnělých 450 V do experimentálních subjektů. Náhodně vybraní slušní studenti ve Stanfordském vězeňském experimentu Zimbarda se stali ztělesněním zrůdnosti po pár dnech, co se dostali do prostředí, které je k agresivnímu chování vůči vězňům pobízelo takovými věcmi, jako nošením autoritativně vypadajícího oblečení, tmavých brýlí a dalších statusových symbolů, afordujících (viz Gibsonovy „afordance“) takové chování. Naopak ideální rodičovské a vrstevnické vzory vedou k opakování tohoto „dobrého“ chování.

Shrnuto: samotným vytvářením možnosti (pobídky) pro nezdravé, pro individuum i společnost destruktivní chování, podporujeme projevování se těchto forem chování u lidí. Zatímco nůž se dá použít konstruktivně i destruktivně, zábava u videoloterijního terminálu má většinou jen jeden výsledek. Jsme za to (spolu)zodpovědní. Schopnost „pokušením“ vzdorovat je individuálně velmi různá, buďme rádi, že u některých lidí je velmi vysoká a že jakási vnitřní tendence k „dobru“ převažuje nad všemi pokušeními okolního světa. U nemalé části lidí ale tato vnitřní síla není dostatečná a jsem přesvědčen, že je od těch ostatních co tu sílu mají nemorální této slabosti zneužívat, neboť jde o nepřímou formu vykořisťování.

Člověk hledá pocity štěstí, pocity blaženosti a odměny. Ty nám přináší jak všechny ty zdravé věci jako je sociální kontakt, láskyplný vztah či fyzická aktivita např. ve sportu, tak i méně zdravé až zcela destruktivní jako je cukr, automaty, drogy apod. Nabízet ty nezdravé formy dopaminového uspokojení („prázdný dopamin“) namísto těch zdravých je z principu nemorální. Každý člověk má v sobě latentně potenciál k páchání dobra i zla, a bohužel zdaleka ne všichni v sobě mají dostatečně silný vektor k tomu dobru, aby došli per aspera ad astra – přes všechny překážky až ke hvězdám. Mnoho lidí místo toho spadne do toho hnoje, od kterého se pošpinili. Všichni totiž nemáme při narození stejné výchozí podmínky ani mentální kapacitu.