Včera byla zveřejněna nejnovější zpráva Českého statistického úřadu o vývoji potravinové bilance v ČR. Výsledky nelze interpretovat jinak než masivní pokračování v potravinové nesoběstačnosti a závislosti na dovozech, v případě živočišné produkce jde o úplný kolaps. Zpráva o české potravinovinové bilanci od ČSÚ, 2012 (PDF). Vyvážíme obilí za 10 miliard. Zbytek víc dovážíme než vyvážíme.
Nebudu parafrázovat celou zprávu, pouze vypíchnu některé křiklavé věty:
Zahraniční obchod ČR s potravinami je dokladem pozitivních i negativních rysů globalizace. Dovozy potravin do České republiky se výrazně zvětšily v období kolem vstupu země do Evropské unie a jejich růst poté dále pokračoval. Ovlivnily přímo útlum živočišné produkce v českém zemědělství a souvisejí i se ztrátou pracovních míst v tomto odvětví. Extrémní růst dovozů masa a masných výrobků – zejména vepřového – oproti celkové dynamice importů potravin se stal určujícím pro tempo jejich dovozů do ČR. (s. 1)
Dovoz masa a masných výrobků do České republiky vykázal za roky 2000-2011 extrémní růst. V hodnotě byl v roce 2011 téměř devětkrát vyšší než v roce 2000, což byl absolutné nejvyšší nárůst potravinářské komodity* dovážené v tomto období do ČR. (s. 12)
Od roku 2000 do roku 2011 došlo v českém zemědělství k výraznému snížení stavů hospodářských zvířat. Ubylo 230 tisíc kusů skotu (-15 %), prasat nezůstala ani polovina poté,
co jejich stavy klesly o téměř 2 mil. kusů (1,939 mil. kusů, tj. -52,6 %). Stavy drůbeže se snížily o téměř třetinu, když ubyla téměř polovina slepic (-5,6 mil. kusů, tj. -47,7 %) a v úhrnu přes 9,5 mil. kusů drůbeže (-31 %). (s. 14)Na nákladovou konkurenceschopnost českých výrobců masa působí zřejmě nejen vyšší produktivita západoevropských producentů, ale též politika dotací. V důsledku toho mohou
tamější producenti pak úspěšně cenově konkurovat i v dovozech. (s. 15)Z pohledu dopadů na zemědělství ČR rozeberme jako příklad důkladněji dovozy vajec. Jejich import z EU 27 postupem času prakticky zcela vytlačil dovozy z ostatních teritorií, především
však výrazně omezil jejich domácí produkci – její podíl na spotřebě vajec v ČR byl v roce 1999 ještě 97 %, v roce 2010 už pouze 65 % (s. 16)Silné dovozy potravin nahrazující tuzemskou zemědělskou produkci ovlivnily i zaměstnanost v zemědělství. Jestliže v roce 2000 zaměstnávalo toto odvětví podle dat z národního účetnictví celkově 233,3 tis. osob (vč. lesnictví a rybářství), v roce 2011 už pouze 151,1 tis. (s. 17)
Během let 2000-2011 ztratilo zemědělství České republiky přes třetinu pracovníků, když ubylo 82,3 tis. pracovních míst (-35,3 %). Celková zaměstnanost v ekonomice přitom stoupla (+4,4 %), i když pracovní místa ubývala i v průmyslu (-6,8 %) a úbytky v primárním a sekundárním
sektoru absorboval sektor služeb.Vysoké dovozy potravin rozhodují hlavní měrou o hlubokém deficitu zahraničního obchodu ČR u těchto komodit. Ve výsledku dochází k vytěsňování živočišné produkce domácího
zemědělství… Pozitivem bylo po dlouhou dobu udržování relativně nízké úrovně spotřebitelské inflace díky nízkým cenám dovážených potravin, negativem mohou být některé jevy spojené s jejich problematickou kvalitou.** (s. 18)
—
*) Na samostatnou úvahu by byla chladná řeč statistiky v považování masa, stejně jako všeho ostatního, za mrtvou hmotu, zde tedy „potravinářskou komoditu“. Tahle profesionální rétorika úspěšně zakrývá vše, co se pod tím konkrétně skrývá. Podobně jako jsme rádi dávali roztomilá jména atomovým bombám, na neduhy sociální navrhovali „konečné řešení“ apod. Média i myšlení jsou toho plné.
**) Tento závěr zprávy považuji za velmi odfláklý, protože jestliže všechna ta čísla a alespoň zcela bazální znalosti v oboru spojíme dohromady a představíme si všechny, kteří ještě živoří a kdykoli můžou hospodaření zabalit zcela, tak mi nepřijde dostatečné celou zprávu ohodnotit tak, že (implicitně řečeno) „jediným (!) negativem mohou být (sic!) některé (!) jevy spojené s jejich problematickou (!) kvalitou“.
Na základě toho, že nezaměstnané z primárního (a sekundárního) sektoru „absorbuje sektor služeb“ existuje masivní myšlenkový směr vyučovaný na školách a pevně zadrátovaný v hlavách těch, kteří dělají jaké ty „služby“ a inkasují za to slušné peníze, že brzy už nebudeme muset vůbec dřít a všechno se jaksi udělá samo, a přechod k terciárnímu sektoru je jasným projevem opravdového pokroku. Vyjádřil jsem se k tomu v komentářích ke článku na blogu o „svobodě v práci“, kde se srovnává „práce 20. a 21. století“.
Jaký máte názor vy?
Myslím, že zaměření pozornosti na služby, vzdělání a informační infrastrukturu má opravdu smysl. Je to velice jednoduchý způsob jak celý systém zefektivnit – ne o procenta, ale o násobky. Stejně jak průmysl přináší obrovské zefektivnění zemědělské výroby, tak znalosti zefektivňují průmysl. Nicméně je třeba nezapomenout na to, že zefektivňování má smysl jen v případě, že ty hlavní sektory vůbec existuje.
Rozdělení na státy, které dělají vývoj/inovace/…, a na průmyslové státy imho musí vést k tomu, že v téch průmyslových (Čína) se vytvoří vzdělaná vrstva, která nahradí naše inovace a u nás zapomeneme proč to děláme, ztratíme kontakt s průmyslem a naše inovace se stanou nepotřebnými nebo nepraktickými a nikdo nám je proto nezaplatí. Ve výsledku tedy s přesuny primárního a sekundárního sektoru půjde i přesun prosperity nezávisle na rétorice a zbožtění služeb výzkumu.
Troi, to zní sice hrozně hezky, ale dokud (jak Brozkeff poznamenal) si budeme vychovávat pracovní sílu „kancelářských krysiček“, které chtějí dostat velké peníze za nic a bylo jim vtloukáno do hlavy, že práce se udělá sama, tak nevěřím v žádné prognózy budoucí prosperity, ať už to podá kdo chce jak chce. Kdyby tahle politika byla tak výhodná, zavedou si ji i vyspělejší státy, které k nám momentálně dováží… a vzhledem k tomu, že dováží ve velkém, řekla bych, že to neudělali. Nevidím nic pozitivního v tom, že budeme nadále levné odbytiště podprůměrných potravin, které by sousedi jinak asi vyhodili do koše, a že tímhle tempem budeme v pěkné bryndě, pokud dojde k nějakému kolapsu systému a najednou nebude co by se sem vyvezlo a tuzemské zdroje skoro nulové… i myšlenka, že „služby absorbují nezaměstnané z prvních dvou sektorů“ je poměrně absurdní, protože pracovní místa ve službách a prosperita terciárního sektoru závisí ve velké míře na tom, kolik je většina zaměstnaných ze zbylých dvou sektorů ochotná utrácet. Čím míň jich bude, tím míň bude samozřejmě klientů. Vždycky se začíná šetřit nejdřív na službách a až potom někde jinde. Takže tuhle teorii asi dost dobře nechápu…
Mně by spíš zajímalo, jestli tu nevznikne nějaký prostor pro vylepšení například ohledně směrnic EU, viz poslední vajíčková aféra. Je možné, že by to zase zvýhodnilo domácí chovatele? Taky si všímám, že nespokojenost lidí se stavem jídla roste a začínají vyhledávat kvalitní dostupné potraviny z malých chovů, i co se týká masa.
Dovolím si citovat Jána Šlinského, autora technologie výroby biozeleniny a systému distribuce „Agrokruh“ (http://www.Agrokruh.sk, Ján Šlinský na TEDx Bratislava):
K tomu doplním komentář, který mi napsal Kuato v reakci na mou nedávnou aktivitu ohledně propagace technologie biouhlu a výroby antropogenní pseudo-černozemě:
Takže suma sumárum:
– Evropská živočišná produkce je zcela závislá na dovozu GM sóji z Ameriky jako krmiva, poté co se de facto zakázaly masokostní moučky
– Kolaps chovu zvířat + likvidační dotační politika vedle k výrazně zhoršenému soil-managementu, což ohrožuje na dlouho do budoucnosti i soběstačnost v rostlinné výrobě
– Systémově se s tím nic nedělá
– Máme po ropném zlomu a závislost na dovozech čehokoli tak klíčového pro život, jako potravin, je velmi pošetilý způsob zajištění rozumné kvality života v budoucnosti. Přitom před r. 1989 jsme byli ve výrobě potravin v nadbytku. Pokud bychom považovali hektar až dva obdělávatelné půdy pro rodinu, tak na to pořád máme dostatečně velké území.
Naštěstí se ale rodí různé alternativy, které by hypoteticky šlo spustit i v širším rozsahu. Předpokladem je vůle lidí a výhodou je začít v předstihu.