Kopíruji z diskuse na Nyxu, kde jsem se zapojil svým pohledem na věc.
Diskuse začala dotazem, jaký je v nauce dzogčhenu důsledek nedodržování samají (tib.: dam tshig).
Konstatoval jsem, že jde o překážku pro realizaci především žáka, a zároveň profanaci poškozující i učitele a linii.
Při uzávorkování většiny těch ornamentů, by měla zbýt jediná samaja:
I. point is to return to instant presence (tib. rig pa),
II. jsme v samsára, takže je přirozené, že nastává rozptýlení a to je prostě skutečnost,
III. porušení samáje je rozpoznání, že jsme rozptýlení a nechování se podle toho, tj. rezignujeme na vrácení se do Ati.
Když vezmu ten model 12členné matice podmíněného vznikání, tak chyba je to, že mám poznání principu, jsem zavázán spočívat ve stavu, kdy se primární příčiny již nedostanou do stavu možnosti spojit se s příčinami sekundárními a tak vést k jejich plodům, a přesto dopustím, aby to dál nastávalo, i když mám kapacitu na to s tím něco dělat.
Otázka: „Jak může být poškozen učitel a linie“?
Asi bych na to použil podobnou metaforu, jako Snop, když hovoří o ikonizaci.
Lidově řečeno se na to asi dá vztáhnout fráze „házet perly sviním“. Prostě asi se děje to, že když futruju energii do nějaké černé díry a ta se nikde zpátky neodráží, tak se touto „energií“ plýtvá.
Reakce: „Energie se ztratit nedá.“
Na té ultimativní úrovni, o které ty píšeš, se zřejmě „energie ztratit nedá“.
Zkus ale najít nějaký „nižší“ náhled, kde se energie něčím takovým ztrácí.
Třeba jednoduchej příklad: jsem učitel a mám dvě třídy: jedna je plná dětí, které tam donutili chodit rodiče, protože to je ze zákona povinné, ty děti jsou znuděné a nechtějí se učit, nemají motivaci, dělají vše jen ne to co by měli aby se něco naučili, atd. Já mám povinnost přesto ty lidi něco naučit, i když oni sami vlastně skoro nechtějí. Teď je mi naprd to, že možná za 10 let si to ti lidi uvědomí, že „přece jenom to bylo k něčemu dobré“ a „kdybych to tehdy býval věděl, tak si toho taky budu trochu vážit, že ten učitel …blablabla“ Prostě pokud je chci něco naučit TEĎ, tak třeba musím použít metod, že to do nich budu prát „pod tlakem“, „nevyžádaně“ a budu ještě v těch lidech vyvolávat strach, abych je donutil se před písemkou na to aspoň doma podívat atd.
A pak mám druhou třídu, akademie třetího věku nebo celoživotní vzdělávání nebo jak to nazvat, prostě lidi, co už vědí, že vzdělání je důležité, a to, co je budu učit, si vybrali oni sami, protože se o tom něco chtějí dozvědět, chtějí se to naučit, a budou pro to dělat maximum, aniž bych je musel k tomu nějak tlačit, nutit atd. Jenom jim prostě budu pomáhat v tom jejich vlastním procesu učení, hledat pro ně dobrá cvičení, kterými se např. ten cizí jazyk budou moct procvičit, zapamatovat slovíčka atd.
„Ztrácením energie“ v tomto pojetí pak mám na mysli to, když ti po odučení těchto dvou hodin řeknu, že z těch nemotivovaných žáků „jsem úplně vyčerpanej a vyfluslej“, zatímco s těma namotivovanejma dospělákama „to i mě nabilo energií a cítím se líp než před začátkem hodiny“. Rozumíš tomuhle rozdílu nebo zažil jsi někdy něco takového?
Ještě jinej příklad — pracuju jako finanční poradce.
A) Někteří klienti už na začátku mají záměr, že mají skvělou příležitost dát svým osobním financím nějakou konzistentní podobu, směr, zefektivnit to či ono, nebo co nejlépe nastavit hypotéku, aby se jednou nestali otrokem takového dluhu. To je ten příklad vnitřně motivovaných lidí, které se samozřejmě snažím vyhledávat, protože mám z takové vzájemné spolupráce radost i já, a je to celé velmi uvolněné.
B) A pak je ta druhá půlka lidí, která a priori „nic řešit nechce“. Jenom jsem se k nim prostě dostal a jako podnikatel buď můžu hned akceptovat jejich „svobodnou vůli“ a jít pryč, nebo zkusit během těch pár minut, co na to maximálně mám, je přivést ke změně pohledu na věc, že „přesto to pro ně může být přínosné“.
Přímočaré by bylo, kdyby „buď se podařilo nebo ne“, v případě že se podaří, mohl dál spolupracovat jako ve var. A, v případě že stále není zájem, tak se prostě rozloučit.
V reálu to je trochu těžší, protože tady zafunguje ta psychologie a sugestibilita, že mi na dobře znějící argumenty lidi řeknou „OK to zní zajímavě“, ale na hlubší („pocitové“ či jaké) úrovni k tomu pořád mají nedůvěru, nezájem apod. – jenom třeba „ze slušnosti“ mi to hned neřeknou na rovinu.
Ke „ztrácení (mé) energie“ pak někdy dochází tehdy, kdy zároveň:
I. si této diskrepance u těchto lidí nevšimnu, a tak do nich vkládám svou energii, vysvěluji, představuji… s očekáváním toho, že se mi to nějak od nich „vrátí“,
II. nejsem zrovna dostatečně ve svém středu a tedy svůj well-being podmiňuji druhými lidmi, což funguje, když dostanu zpátky to, co jsem očekával, ale nefunguje, když to nedostanu — zdejší perspektivou jde samozřejmě o nějakou podobu „rozptýlení“ a pokračování matice podmíněného vznikání
Tedy:
Z bodu II vyplývá, že pokud není rozptýlení, není „ztráta energie“ – to je ten ultimativní náhled, který je vlastně pravdivý,
ALE
pravdivý je jenom potud, dokud „není rozptýlení“. Ale jelikož jsme v té samsáře, tak k tomu prostě ve větší či menší míře dochází — „to err is human“.
A právě připuštění této „nedokonalosti“ se může stát zdrojem moudrosti. Doporučuju tu knížku Roba Preeceho, co loni před vánoci vyšla v DharmaGaii.
