Citát z kapitoly „Volný“ (str. 448-453)
[Holger Vdovin:]
Snil jsem, že vsedě bdím na loži a mám otevřít oči a nabýt schopnosti vidět. Protože mi připadalo, že jsem dosud byl slepý, ale nyní se mají moje oči otevřít.
Otevřel jsem je a hleděl do nebe. A tam žili lidé společně s těmi, které milovali. A nebylo nedorozumění ani možnosti sporu, a rozloučení nemohlo nastat. A život tam byl takový, že se více sbližovali a každou chvíli viděli lépe, jak se mohou mít rádi. A teplo mi vstoupilo do srdce a já pravil: ‚To je země štěstí!‘
A byl jsem zarmoucen, protože lidské štěstí jsem nikdy neokusil.
Ale hledal jsem to, v čem je moje štěstí a ptal jsem se: ‚Kde je Bůh?‘
Neboť on nebyl v této zemi štěstí.
Leda – lze-li to tak říci – jako dík v jejich srdcích za jejich štěstí.
Tehdy jsem se cítil, jako bych byl ještě slepý a moje oči se měly otevřít. A pak jsem viděl do nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha.
Velká milost se na ně vylévala, právě taková, kolik měli místa ve svých srdcích. Andělé je obklopovali a učili je ještě hlubšímu uctívání, takže měli místo ještě pro větší milost.
Pomyslel jsem si: ‚To je blaženost. Ale kde je Bůh?‘
Protože on nebyl v nebi blažených.
Nemohl tam být nikdo kromě nich samých, protože oni se modlili k Bohu kvůli sobě samým, aby byli plni jeho milosti.
A bylo mi znovu, jako bych byl slepý a moje oči se musely otevřít, než budu moci vidět.
Pak jsem viděl do nebe, kde jsou ti, kteří hloubají o životě, aby pochopili, odkud přichází, jaký je a kam jde.
Tam byli lidé, kteří věděli vše, co se nikdy nedozvím, a co se dozvědět ani netoužím.
Před každým byla zeměkoule, která byla živá a pohybovala se, zatímco život vznikal a rostl před jejich očima a oni ho sledovali tak přesně, že nebylo nic kromě nich a toho, co viděli. Bylo tak ticho v tomto nebi, že by jejich myšlenky musely být slyšeny tím, kdo by je dovedl pochopit.
Před každou z těchto zeměkoulí bylo malé zlaté slunce, takřka zrcadlo, ale ze živého zlata, které neodráželo toho, kdo do něho pohlédl, nýbrž ukazovalo bezednou zlatou hlubinu.
Viděl jsem tvář přesunout se přes jedno z těchto živoucích sluncí. A ten, který seděl před ním, vstal, a já věděl, že život jeho ženy na zemi skončil.
Viděl jsem, jak čeká, viděl jsem ji přicházet, viděl jsem, jak ji bere za ruku a vede do nebe, kde bylo jeho srdce.
Věděl jsem, že toto nebe není jejím nebem, ale že se jejím nebem stane, poněvadž to je nebe jeho, a myslel jsem si: ‚Taková je láska.‘
Ale ptal jsem se znovu: ‚Kde je Bůh?‘
Protože Bůh nebyl v nebi, kde se učili chápat vše – kromě Boha samotného.
Tu se opět zdálo, jako bych i nadále byl slepý a moje oči se otevřely, takže jsem mohl vidět.
Viděl jsem nebe, kde jsou ti, kteří uctívají Boha kvůli němu samotnému.
Ale nemohu říci, co jsem viděl, protože – zatímco jsem hleděl – stávalo se to stále větším, to, co zářilo, nabylo paprsků, jako by to předtím bylo jen mdlé, to, co bylo mocné, vyrostlo, jako by to předtím bylo jen malé, blaženost nabyla plnosti, jako by předtím byla jen nedostatkem.
To byl lesk. To byla sláva.
Vše, co zde na zemi září před našima očima, má od toho svůj lesk – ranní slunce svůj jas, večerní slunce svou nádheru, život sám svůj život. Bez toho by byly všechny oči mdlé, zlato žluté, nikoliv však zlaté.
Ano, ano – právě tak to je.“
Zmlkl a hleděl před sebe. Jeho oči zářily, jako by dosud viděl to, o čem mluvil. Nyní se jejich výraz změnil, místo vytržení nastoupil hluboký klid, který byl větší než klid smrti. Byl to klid života a smrti současně, jako by nesmiřitelné mocnosti zde splynuly v nějakou třetí, která je mocnější než obě dohromady.
Kandidát cítil zamrazení, jež se podobalo úzkosti i úctě. Holger začal opět mluvit:
„Byla tam rozmanitost, nadbytek rozmanitosti. Ale jedna věc byla společná – všechno existovalo ve velkém povznesení, dýchalo v úlevě, nemající mezí.
Ale podivné je, že věčné povznesení se mi stalo jakoby jhem, ač nikdy nemohlo unavit, a úlevu, která byla stále větší, jsem cítil jako břímě. Zíral jsem do slávy, ale nenalézal jsem jiné, pro které by to bylo takové, a – zatímco jsem zíral – slyšel jsem hlas, ne však mimo mne, který pravil:
‚Po čem pátráš v Boží slávě?‘
Odpověděl jsem, ale nepoužil jsem slov: ‚Pátrám po Bohu.‘
Hlas řekl: ‚Toto je sláva Boží.‘
Ptal jsem se opět:
‚Kde je Bůh sám?‘
Hlas odpověděl:
‚Ty, jenž si troufáš se zde tázat, otevři oči a viz!‘
A v téže chvíli jsem byl vyloučen ze slávy. Byla tak říkajíc za mnou.
Pode mnou bylo něco – mohu to snad nazvat… prostorou.
Nebyla v ní radost, myslel jsem si, ač jsem nic neviděl: ‚Vše, co je opak radosti, je zde uvnitř.‘
Ale za touto… prostorou jsem viděl jinou.
Nemám jméno, jímž bych ji mohl nazvat. Každé jméno je příliš velké.
Mohu ji nazvat pouští, mohu říci komora čeledínova. Obě jména jsou příliš velká, neboť něco znamenají.
Zde nebylo nic, na co by člověk mohl vložit ruku a co by mohl pojmenovat a nazvat svým. Ale touha mě táhla k ní a ačkoliv jsem již neslyšel žádný hlas, ani neviděl ukazatele cesty, věděl jsem, že tam chci.
Neboť tam uvnitř byl Bůh.
Ale když jsem chtěl projít bezradostnou prostoru, která byla před Boží chudobou, zastavil jsem se a pojala mne hrůza.
Hrůza byla déšť, který do mne pršel a vnikal jako zžírající led, rozpouštějící a ničící vše, co bylo mnou. Netroufal jsem si vejít zcela dovnitř, neboť jsem si netroufal přestat být já, netroufal jsem si dále žít a nebýt já.
Ale pak jsem opět viděl prostoru, jež byla tak nepatrná, že v ní nemohl být nikdo jiný kromě Boha a touha mě táhla vpřed a já si pomyslel:
‚Když přestáváš být, jsi blíže Bohu, než když se tu zastavíš a zůstaneš sám sebou.‘
Vešel jsem a zemřel smrtí, jež se podobá smrti našeho těla jako klidný spánek noční můře.“
Oční víčka mu klesla, tvář se zavřela. Seděl nehybně jako zprvu na kamenech schodů.
Cosi dopadlo na zem s krátkým, temným zvukem. Byl to Kandidátův doutník, který uhasl a nyní mu vypadl z prstů. Nezdvihl ho, ale zíral na Holgera, jež seděl tak blízko a zdál se být tak daleko, že nebylo možné myslet na spojení s ním. Pozoroval, že sám pohybuje rty v horlivé otázce: „Co pak? Co pak?“ Ale když si to plně uvědomil, nebyl s to se ptát. Bylo to, jako by se hrůza, kterou Holger cítil před boží chudobou, postavila do cesty této poslední otázce. Hluboký klid, jenž se nepodobal ani životu, ani smrti, spočíval na Holgerově postavě a šířil se od ní. Kandidát cítil instinktivní snahu zachránit se, on, který jindy bral většinu své potravy z ticha a mlčení, cítil před tímto tichem cosi, co se podobalo strachu, že by se jeho vědomí mohlo ponořit ke dnu a již nikdy se nevynořit. Kdyby něco nepodnikl, vír nekonečnosti by se ho chopil a stáhl ho s sebou. S napětím, jako by používal vší své síly, se shýbl, zdvihl doutník, zapálil ho a začal chodit sem a tam po místnosti. Ale ani to ještě nestačilo, musel přimět Holgera, aby mluvil, slyšet jeho živý hlas, cítit pohyb jeho myšlenek, a tak se zeptal:
„Byla tam tedy různá nebe – podle různé povahy lidí?“
Larsen, A. (1999). Kámen mudrců. Praha: Avatar
