Volné asociace napsané v přestávce při psaní seminární práce. Bez zásahu vnitřního cenzora.
Kolik jsem toho už popsal. Pořád píšu nové a nové texty, nikam to přitom nevede. Samá formální správnost, citovaná literatura, hodnotné myšlenky… jaké hodnotné myšlenky? Imperativem akademického tvoření je generování jedné pseudomyšlenky za druhou a jejich vyzdvihování na pomyslný piedestal, kterak mají hodnotu pro celou akademickou obec, kterak mohou být „přínosem“ pro další zkoumání, kterak blablabla, samé blablabla a jen blablabla. Jak vyčerpávající se toto časem stane! Mladý a nový student, plný sil, je zprvu nadšen, když se naučí, jak myšlenky zaobalovat do požadovaných akademických větných struktur. Člověk, který není nic, je rázem „kolegou“ v celé akademické obci, na pomyslné rovině stejně vysoko stojící jako slovutný pan profesor. Skvělé! Zábavné! Vzrušující! … — ale jak čas běží, tak se situace začíná měnit. „Kolečko“ se pořád točí a začíná se ten koloběh jevit jako zbytečnost a marnost. „Tohle mě má čekat celý život“? „Takhle má vypadat věda?!“ „Co je ze srdce a neprojde před publikováním převodníkem přes hlavu, tu nemá co dělat?“ —
A přitom život utíká. A nové situace vznikají a vznikají a vznikají, a věci se nemění.
