Hle, skutečná ekologie: Zabraňte lidem, aby zbohatli. Budou se chovat ekonomicky i ekologicky. Největším zlem pro planetu je bohatá společnost.
Životní úroveň drtivé většiny českých občanů se v posledních letech zvyšovala. Aniž by kdokoli musel dělat něco víc než dřív, se stejnou prací, dostáváme víc peněz, za které si můžeme koupit víc. Kdo by byl takový vůl, aby si dobrovolně odpíral, a když už ty peníze má, přesto kupoval jen tak málo, jako kupoval dřív, když na víc neměl.
Chudý Číňan, co jí celý život suchou rýži (90 % svého příjmu totiž stojí samotné základní potraviny), je pro planetu skutečně mnohem méně zatěžující než bohatý Evropan či Američan ve velkoměstě, který každý den jede autem 20 km přes celé město do práce a z práce, každou chvíli létá pracovně letadlem na služební cesty po celém světě, párkrát do roka jede s rodinou do exotických zemí, postaví si za pár miliónů dům s překrásnými dřevěnými podlahami z nelegálně vykácených pralesů, spotřebuje za den tolik, co Číňan za rok atd. Mimochodem, zanedlouho už nebude koho s čím srovnávat, protože když tomu Číňanovi v posledním roce podražila ta rýže asi o 200 % (proto, aby Američan měl do svého Hummeru „ekologické“ biopalivo), tak aby se teď mohl Číňan najíst, stála by ho jenom ta rýže 0,9 × 3 = 2,7× tolik, kolik celkem vydělá — Číňan tak brzy umře hladem (ale Američan ještě bude chvíli moct jezdit svým nenažraným vehiklem a tahat v něm svou tlustou prdel).
Člověk, který je bohatý, si postupně může dovolovat i dražší věci. V poslední době je velice módní a „ekologické“ jíst tzv. bio potraviny. Není nic lepšího, než namísto ne-bio jablek z místního sadu kupovat bio jablka z Austrálie. Pro přírodu prospěšná se rovněž jeví vegetariánská strava (neboť údajně jeden masožravec potřebuje na své uživení 2 ha půdy, zatímco vegetariánů se na téže rozloze uživí asi 14). Takový bohatý evropský či americký vegetarián se ovšem nespokojí s tou suchou rýží Číňanovou: jednak pro udržení žádoucího přísunu všech těch nenasycených mastných kyselinek a jiných správných živin, jednak pro to, že takový člověk je zásadně rozmlsaný člověk, si takový člověk začne po kilech kupovat nejrůznější exotické ovoce, exotické kešu a para-ořechy a jiné luxusní pochutiny, které pro své vypěstování jsou krapet náročnější než samotná rýže či sója. Kdo ví, jestli navíc nebyly vypěstovány na plantáži, kde původně stál tropický prales.
Vrátím se zpátky k původní myšlence: máme tezi, že člověk, který bohatne, se stává rozežraným, a utrácí zase všechno, co má — tedy způsobuje větší ekologickou zátež než kdyby utrácel méně. Tím, že člověk potom ty tuny plastového a jiného odpadu poctivě třídí do kontejnerů, se vůbec nechová ekologicky — to by nesměl ty výrobky vůbec kupovat! To stejné platí i pro další věci — např. ekologické zpracování elektroodpadu (člověk nemá takového elektrozboží kupovat), používání recyklovaného papíru (proč vůbec tisknout na své tiskárně a kopírce každou krávovinu), svícení úspornými žárovkami (když je tma, tak se snad jde spát, ne), používání aut s úsporným motorem (dřív žil člověk celý život na jednom místě a nepotřeboval cestovat stovky kilometrů sem a tam) a můžeme neustále pokračovat.
Ekonomika a další vývoj stojí výhradně na SPOTŘEBĚ. Aldous Huxley na této myšlence postavil svůj román Brave New World (Překrásný nový svět, česky vyšlo jako „Konec civilizace“), ve kterém byla důmyslnými prostředky každá kasta společnosti manipulována k tomu, aby pravidelně konzumovala a podporovala spotřebu a tedy i hospodářství.
Chudý člověk si díru v oblečení zašije a chodí v něm dál, bohatý člověk takové oblečení vyhodí a koupí si je celé nové, neboť to pro něj jsou zanedbatelné náklady a vlastnoruční oprava by stála víc času, než jak dlouho by vydělával na nový výrobek. Huxley byl v roce 1931, kdy román psal, vizionářem. V té době se ještě obrovské množství věcí opravovalo, vyměňovalo jen to rozbité, šetřil se materiál. Co dnes? Přesně jako v románu: všechno je průmyslově vyrobené jako celek, porucha části znamená neopravitelnou poruchu celého zařízení. Foťák se dřív dal opravit rozšroubováním a výměnou vadné části. Dnes se digitály nevyplatí opravovat, takovou opravu zvládne jen autorizovaný servis a ten si za ni účtuje víc, než kolik stojí celý nový foťák. Totéž platí pro veškerou polovodičovou elektroniku.
Řítíme se do řiti. Dmitry Orlov nedávno napsal:
„Náš současný svět je velice křehký výtvor a místa do něj patří jen potud, pokud je v těch místech k dispozici elektřina, je tam pravidelné letecké spojení a je tam pro novináře k dostání pitná voda v plastikových lahvích.
Je možné, že ekonomický kolaps je naše poslední naděje, jak zastavit naše zběsilé pošlapávání toho, co zbývá z ekosystému, který se zdá být již jen krůček od bodu, ze kterého není návratu.“
Doporučené zdroje:
— Václav Klaus: Modrá, nikoli zelená planeta
— James Lovelock: The Revenge of Gaia
— Dmitry Orlov: Closing the collapse gap