22. května, den zatmění Saturnu Měsícem, jsem úspěšně odmaturoval. S krásným součtem šest. A maturita samotná, stejně jako události hned po ní, měly naprosto fantastický průběh.
Nejprve drobná omluva Všem, kteří netrpělivě čekali na okamžitý report z akce již v den mé maturity se omlouvám za jisté zpoždění :) Po maturitě samotné bylo zapotřebí to celé řádně oslavit (zajímavé podobnosti z hospody ještě napíšu), včera jsem proto vstal až po poledni, pak jsem „urgentně“ potřeboval zajet si do města koupit akvarelky, pak jsem s nimi musel hned vytvořit umělecké dílo, pak jsem zase musel navštívit přednášku Renaty Siberové (ze které jsem mimochodem odcházel úplně konsternován, něco takového jsem už dlouho neslyšel. Však o tom možná ještě napíšu. Už se těším na ten flame) … pak mezi tím vším pochopitelně musely být i ty přízemní věci jako strava, duševní relaxace etc. Takže tak. Teď to teda konečně přichází, a jelikož toho bylo hodně, text bude taky docela dlouhý :-) ale věřím, že informacíchtiví jedinci to nebudou považovat za nedostatek, ale přínos :]] Jdeme na to:
Poslední den před „popravou“ V pondělí ráno, tedy 24 hodin před hodinou „H“, mi pořád ještě chybělo projít si asi 15 otázek z matematiky, asi 5 otázek ze ZSV a asi 12 otázek z češtiny. Na to, že celý svaťák jsem nikdy nestihl udělat víc než tak 6—7 otázek za den, a poslední den jsem měl tedy najednou stihnout zvládnout snad 30 otázek — nic moc stav :-)
Dějiny české státnosti, psychologii ani sociologii jsem prakticky nestihl ani omrknout. Češtinu jsem proletěl tak bleskově, že jsem si z toho nepamatoval skoro nic. Matematiku jsem nejdřív ještě zkoušel vypočítat ke každé otázce aspoň jeden příklad, pak jsem už ale rezignoval i na to, a už jen letmo projížděl teorii, jednu otázku po druhé, zběsilým tempem. Skončil jsem někdy o půl jedenácté večer … s dvacátou devátou otázkou z matematiky. Poslední otázka „matematická věta a její důkaz“, zůstala zapomenuta. Přece není možné, že bych si vytáhl zrovna tu, že.
A jde se na to Ráno. Vstát. Nasnídat se. Oholit se. Obléct se. Pokud možno slušně. („Jak se do háje váže kravata?!“) Odpochodovat do školy. Pozdravit se se spolužáky. Rozdělat si luxusní čokoládu s 80 % kakaa na uklidnění. Uklidnit se.
A pak už jen:
— ZSV: Otázka číslo sedm. „Uáá, snad to není ta středověká filosofie!“ — Jůů, super, novověká filosofie: pozitivismus, marxismus, irracionalismus, fenomenologie, existencialismus, postmodernismus … prostě lepší to už skoro být nemohlo :-) Schopenhauer, Nietzsche, Sartre, Heidegger, … — Žij a nech žít. Bůh je mrtev. Brány své věznice si každý člověk tvoří sám sobě. Člověk se narodil proto, aby zemřel, … — neboli na takové téma to chtělo hodiny dvě, a ne nějakou mrzkou čtvrthodinku! :D Za jedna, pochopitelně :-)
— Čeština: Dvacet pět. Otázky s pořadovým číslem více než cca 18 jsem skoro neviděl. Ale což. České drama 20. století. Cool! Voskovec—Werich, Suchý—Šlitr, Cimrman … opět jsem perlil: fakta jsem moc neznal, ale díky mému dokonale nechronologickému skákání z jednoho na druhé jsem zabil určený čas tak, že opět nezbyl čas na všetečné otázky.
Jazyková část nebyla nic moc, ještě vědět, cože se to po mě vlastně chce, když tam je psáno „vyjmenuj subjektivní slohové činitele z textu“. Prý popis mluvčího. Hm.
A prý bych taky mohl mluvit spisovně, aspoň v té češtině. OK, možná příště :]
Starší paní profesorky, jmenovitě madam Šírová a madam Lánová, moc z mého performáns nadšené nebyly. Ze zákulisí ke mně dorazily určité zvěsti, že kdyby o známce rozhodovaly ony, bylo by to něco jako čtyři nebo tak. Za tu moji suverénnost, uvolněnost, buřičskou nespisovnost, spolu s osobní antipatií.
No, a přesto to skončilo za dvě. Sweet!
— Matematika. Plánovaný největší děs. Dvacet devět naučených otázek. Zástupy jásajících fanynek. Vytažení otázky… chvíle napětí — tramtarata-ta-táá: 30!
Ouch! (Ano, správně, to je ta jediná otázka, na kterou jsem se ani nepodíval. No to ale vážně není vtipné! Náhoda? Nevěřím.)
Příklady na potítku. Jednoduše řečeno: nic moc. Ani jeden z asi deseti příkladů neumím spočítat. Aspoň že vím, že důkaz může být přímý, nepřímý, sporem a indukcí. A že u toho nepřímého se obmění věta a sérií pravdivých implikací se dojde k závěru. A že obměněná věta je prostě trochu jiná věta původní, přičemž se zachovává pravdivostní hodnota.
A ta indukce se dělá, že se potvrdí pravdivost pro nejmenší možné en, tedy pro jedničku, pak se udělá indukční předpoklad pro en rovná se ká mínus jedna, a pak se to dokáže i pro en rovná se ká.
Teorie je věc jedna, praxe druhá. Ani tyhle úžasné znalosti, které se mi u tabule náhle zčistajasna zjevily, nestačily k nalezení úspěšného postupu řešení.
Přesto jsem teorii odvykládal a opatrně začal psát zadání příkladu na indukci.
A zázrakem se mi, s trochou pomoci, povedlo příklad vyřešit. Co udělat jako další krok se mi doslova zjevovalo přesně v okamžiku, kdy jsem už potřeboval něco napsat na tabuli. My zíráme, vy zíráte.
A pak jsem měl zkusit tu nepřímou formu důkazu. Nejprve jsem ovšem měl definovat, co to je věta obrácená a obměněná. Hehe — ještě to tak vědět! První pokus tipu na obrácenou větu nevyšel, ale druhý už jo (heč!) :-) A zázrakem se stalo, že tip, jak se dělá obměna implikace, mi vyšel už na první pokus. Unfuckbelievable!
A tak jsem — byť za výraznější pomoci — nějak vyřešil i tu nepřímou indukci.
A tak jsem se naučil — byť až v „ostrém provozu“ i tu poslední nenaučenou otázku :D
Závěrem jsem jenom prohlásil větu, kterou jsem celému tomu divadlu před početným publikem nasadil dokonalou korunu: „Konečně jsem to pochopil!“ Ovšem neřekl jsem nic jiného, než čistou pravdu :ep
A ono … za dva. LOL! :]
— Angličtina: Závěrečný předmět, na který jsem se v rámci přípravy nepodíval ani minutu, neboť nebyl čas, a navíc přece, „znalostní otázky tam jsou jenom čtyři“ a to by musela být jó velká náhoda, že si vyberu zrovna jednu z nich.
Jo, tak vybral jsem si britskou literaturu. Tedy jednu z nich xD
A všechny ty slavné Shakespeary, Chaucery a další jsem elegantně přeskočil se slovy, že sice doporučuji každému shlédnout nějaké takové představení, ale dál bych to tu nerozebíral, že bych se rád věnoval jiným autorům, jejichž díla jsem četl a která považuji za zásadní. Tedy: Tolkien (Pán prstenů, jak jinak), C.S.Lewis (Letopisy Narnie, Velký rozvod)… plus básníky Roberta Burnse a Williama Blakea. Na Rowlingovou a Harryho Pottera už jsem se ani nedostal :-)
»To see a world in a grain of sand
And a heaven in a wild flower,
Hold infinity in the palm of your hand
And eternity in an hour.« — W.Blake, Auguries of Innocence
Takže za jedna, vážení. Jak jinak! :-)
A součet toho všeho dává právě těch krásných a kulatých šest. Ostudy jsem udělal pouze mírně a mezích zákona, evidentně nasrané byli pouze madam Lánová a Šírová, které zkrátka nemají pochopení pro nekonvenční výklad konvenčních themat. Narušuje to jejich kosmos … Takže vlastně není žádný důvod se vzrušovat, že :-)
Hospodské filosofování a jiné radosti Večer jsem s maminkou navštívil restauraci Ave, kde jsem si vychutnal slavnostní pomaturitní večeři. Potom jsem se plynule přesunul do Batyskafu, kde již ostatní úspěšně odmaturovší zapíjeli úspěch. Tedy… z naší třídy nás tam bylo celkem málo — pouze čtyři :) Ale potkal jsem tam i své ex-spolužáky, ještě ze základky… s nimi jsem se v podstatě neviděl osm let, a tak slovo dalo slovo, a v Batyskafu jsme zůstali až do zavíračky v jednu, načež jsme se přesunuli do nonstopky. Vzhledem k jejich vytrvalé snaze mě řádně ožrat jsem byl nucen spustit svou dlouhou filosofickou přednášku, během které jsem jednou málem dostal pěstí :] … nicméně nakonec se mi podařilo můj projev úspěšně dokončit. O čem jsem vlastně hovořil? No, o čem asi: o odlišných pohledech na svět, o smyslu života, o mechanismu vývoje,, o různých formách „slavení“ úspěchů, o tom, je-li nezbytné chovat se „předepsaným“ způsobem chování … zkrátka jsem ukazoval, co jsem jen mohl, jak jsem nenormální, divnej a úchylnej ve snad všech ohledech. Jakej jsem naivní snílek, idealista a úplný mimoň. Kterak mám platónské ideály o politikovi, který svou práci bere opravdu jako službu ostatním a ne jako výnosný business, kterak člověk dělá věci, aniž by při tom hned kalkuloval ve formě „má dáti—dal“ ap…
Otázka možná je, proč taková náročná témata rozebírám v hospodě, navíc „pod vlivem“? Ono bez takovéto přednášky prostě nikdo nevěří tomu, co říkám, a nechápe, proč se chovám tak, jak se chovám; a proč se odlišuji od ostatních v tolika aspektech. (Proč třeba odmítám tolik oblíbenou představu, že úspěch je nezbytně nutné zapít do stavu „mrtvola s oknem a opičkou“ a tak…)
(Pro pochopení dalšího vývoje už snad jen doplním, že zásadním okamžikem v celé té diskusi se stala moje odpověď na otázku protiotázkou „co ti říkají pojmy víra, náboženství nebo platónská životní filosofie?“ — byl jsem opravdu překvapen, kam se může dostat taková „běžná“ hospodská řeč — navíc s člověkem, co sice taky slavil po maturitě, ale po maturitě, kterou si zopakuje v září.)
Závěrem
»Every Morn and every Night
Some are Born to sweet delight.
Some are Born to sweet delight,
Some are Born to Endless Night.
We are led to Believe a Lie
When we see not Thro‘ the Eye
Which was Born in a Night to perish in a Night
When the Soul Slept in Beams of Light.
God Appears and God is Light
To those poor Souls who dwell in Night,
But does a Human Form Display
To those who Dwell in Realms of day.« — W.Blake, Auguries of Innocence
A ještě: »Ti, co mne z očí do očí kritizují, jsou mými učiteli; ti, co mne přede mnou chválí, jsou mými přáteli; ti, co mi podlézají, jsou mými nepřáteli.« (Sün-c‘)
Teď už opravdu dobrou noc, vážení. Tohle je myslím historicky nejdelší článek, co jsem tu kdy napsal. A jsou tři hodiny ráno. Doba psaní článku — skoro dvě hodiny.
Příště: Unikátní fragmenty ovocné poesie a prózy z let 1995 a 1996, objevené zaprášené v osobním archivu. Z téhož archivu též Ovocné fotografie z let 1989—1993 a ukázka Ovocného umění z roku 1991. Masakr! Stay tuned :)
