Další výborná knížečka. Má asi jenom 100 stránek formátu A6, tudíž se dá přečíst během odpoledne. A přitom obsahuje taková moudra.
Evropa je v porovnání s USA nic. Z hlediska hospodářského sice není o tolik horší, ale z hlediska vojenského je naprosto neschopná. Zatímco supervelmoc USA může vést 2 války v zahraničí najednou, Evropa si nedokáže zajistit ani jeden menší konflikt, a to přímo v Evropě (Balkán) – přes 90% práce tam stejně dělala Amerika.
Evropa prostě nechce vydávat tolik peněz na armádu. Koncem studené války odpadly poslední důvody mít silné vojsko – Evropa se už na první pohled nemá komu bránit. Místo toho všechny peníze vráží do zajištění všech možných i nemožných sociálních jistot pro své občany. Když pak v okolí vypukne nějaký konflikt, všichni se spoléhají na to, že Amerika to ‚zase vyřeší‘ (a přitom ji všichni zároveň obviňují z přílišného militarismu).
Evropa si prostě žije ve svém Kantovském skleníku, po světě se snaží roztrubovat teorie věčného světového míru (ukazujíce sama na sebe se slovy ‚ono to vážně funguje, jsme živoucí důkaz‘) a vesele zapomíná na to, že ten skleník drží pohromadě nejspíš jenom díky tomu, že Velká Autorita za Velkou Louží se snaží místo ní…
Představuje to odklon od velmi odlišné strategické kultury převládající v Evropě po celá staletí, přinejmenším do první světové války. Evropské vlády i národy, které se s nadšením vrhly do této kontinentální války, vyznávaly Machtpolitik. Byli to přesvědčení nacionalisté ochotní šířit národní myšlenku se zbraní v ruce jako Němci za Bismarcka, prosazovat egalité a fraternité ostřím meče, jak se o to pokusil Napoleon na počátku stejného století, nebo šířit dobrodiní svobodomyslné civilizace prostřednictvím dělových hlavní jako Britové v sedmnáctém, osmnáctém a devatenáctém století. Evropský řád, vzniklý se sjednocením Německa v roce 1871, se „stejně jako všechny, které mu předcházely, zrodil ve válce“.
Mezi americkými stratégy je rozšířen cynický názor, že Evropané si jednoduše vychutnávají „volnou jízdenku“, kterou získali pod americkým strategickým deštníkem v posledních šesti desetiletích. Když je Amerika ochotna vydávat tolik peněz na jejich obranu, Evropané raději utrácejí své vlastní peníze na programy sociálního zabezpečení, dlouhé dovolené a kratší pracovní týden. Transatlantická roztržka ale není podmíněna pouze nepoměrem vojenských sil. Evropané se sice mohou těšit z bezplatné jízdy globální bezpečnosti, avšak evropská neochota vybudovat vlastní vojenskou sílu má i jiné příčiny než jen uspokojení ze současných amerických bezpečnostních záruk.
Téměř šest desetiletí po konci druhé světové války může francouzský představitel stále ještě poznamenat: „Lidé říkají ,to je hrozné, že Německo nefunguje‘. Já na to ale říkám: ,Opravdu? Když Německo začne fungovat, o šest měsíců později obvykle pochoduje po Champs Elysées.‘“
S mnoha myšlenkami se sice dá souhlasit jen těžko (přece jenom, autor je Američan a tak to bere moc jednostranně), ale některé věci se opravdu zpochybnit moc nedají – Evropa opravdu nemá prostředky na vedení jakékoliv války, spoléhá na ochranu a podporu USA i v případech, kdy se jedná o konflikt přímo v Evropě. Ostatně ono nám to i celkem vyhovuje (přestože si to moc připustit nechceme) – máme vojenskou ochranu, de facto zadarmo, a všichni ti mohamedáni mají mnohem víc důvodů útočit na USA, a ne na nás. Ideální stav:))
