Střípky z reality…

Po dlouhé době neaktivity jsem se opět rozhodl sem něco napsat. Dovedl mě k tomu můj podivný duševní stav, ve kterém se poslední dva dny nacházím.

Abych celou situaci, ve které se nyní nacházím, uvedl do správných souvislostí a kontextu: minulý týden v pondělí začal nový semestr, ve kterém jsem si nějakým záměrem či omylem zaregistroval a zapsal asi dvakrát tolik předmětů, než kolik bych musel, a ve výsledku tak mám asi tak třikrát víc povinností než v semestru minulém co se týče psaní seminárek a jiných produktů literárních, o množství „povinné“ literatury, kterou absolutně nestíhám číst, ani nemluvě. A o tom, že na všechny dvě velice důležité povinné přednášky ze žurnalistiky nechodím, neboť jedna mi koliduje s mnohem zajímavější „psychologií náboženství“ (mimochodem jak jsem v pondělí po druhé hodině zjistil, jedná se o magisterský předmět a nikdo neví, co tam vůbec dělám :D), a ta druhá mi původně sice taky kolidovala se dvěma psychologickými předměty, ale ani teď kdy byla přesunuta na termín, kdy mi teoreticky nekoliduje, neplánuji ji příliš navštěvovat, neboť mě jedno shlédnutí „performance“ příliš nepřesvědčilo o kvalitách přednášky, a získal jsem tak pocit, že nastudováním alespoň minimálního fragmentu té literatury, kterou máme týden co týden číst, udělám pro své všeobecné vzdělání víc než když budu poslouchat ty přednášky. Mimochodem, mám na mysli předmět „úvod do studia kultury“, podle vyprávění spolužáků z vyšších ročníků asi nejhnusnější předmět z hlediska závěrečné zkoušky … no a jelikož moje znalosti literatury, uměleckých směrů a děl a jiných věcí je minimální, bude to určitě moc zajímavé v tom květnu.

Ale o tom jsem vlastně vůbec psát nechtěl. Co jsem chtěl světu sdělit, jsou právě ony „střípky z reality“, kterou v současné době zakouším. Ještě jedna věc si zaslouží být uvedena před samotným jádrem dnešního problému: Již asi rok a něco trpím jakousi formou chronické rýmy. Není to nic moc, a nedávno jsem si konečně nechal udělat výtěr z nosu, a zjistilo se z něj, že v něm mám uhnízděného jakéhosi stafylokoka, který by onu rýmu mohl způsobovat. Tak jsem se jal vyrazit s výsledkem tohoto laboratorního výtěru k paní doktorce obvodní, aby mi z něj vyměřila nějaké preparáty medicínské a tedy mi tohoto démona pomohla z těla vyhnat. Paní doktorka, po zjištění, že daným problémem již trpím dlouhodobě, ihned chtěla předepsati mi jakási monstrózní antibiotika, aby se to s nimi řádně přeléčilo, s tím že bych ještě měl zůstat nějaký ten den doma v klidu, aby se to celé vyleželo. Na to jsem vesele prohlásil, že se cítím až na ten nos úplně fajn, a budou mi tak stačit jen ty kapky, s tím že pokud nezaberou tak si zkrátka pro ty pilulky za čtrnáct dní přijdu, že týden sem týden tam mě už nezabije, když to snáším víc než rok.
Recepis pouze na ony kapky do nosu jsem tedy vzal a pospíchal do lékárny (tedy nejprve jsem musel u sestřičky velice asertivně odmítnout „regulační“ 30korunový poplatek, který jsem odmítnul dát, když mi byl jen od stolu napsán recepis na základě výtěru, když se jinak na mě paní doktorka ani nepodívala, že. (Podařilo se, leč zbylých 99% normálních lidí by ty nervy nemělo se se sestřičkou hádat o tom, kdo že to má pravdu.)
Inu, zrychlím to – týden jsem kapal kapky, zlepšení nikterak výrazné, a po týdnu, kdy jsem přestal kapat, se stal zajímavý fenomén: stav se začal zhoršovat! Poslední dva dny se zhoršil natolik, že se mi z dříve lehké chronické rýmy stala rýma takřečeno regulérní, se všemi projevy, které to obnáší a určitě i s celou řadou projevů dalších. Tedy, nebýt všelijakých cvičení, která dělám pro to, abych nebyl mrtvolou úplnou, asi bych ležel se zimnicí v posteli s horečkou. No a teď si představte, že namísto ležení v posteli vstávám každý den v 6 ráno a jsem do osmi do večera ve škole.

Konečně se dostávám k tomu podstatnému: vlivem přetěžování nemocného organismu a jedné techniky, kterou jsem se už dříve naučil, jsem si v posledních dvou dnech přivedl takové duševní stavy, jaké už dlouho nepamatuji, a to dokonce ani když bych počítal většinu stavů po nejrůznějších entheogenech i jiných látkách život ozvláštňujících, se kterými jsem měl tu čest se v minulosti seznámit…

Problémem, kterým teď trpím díky té vyprovokované rýmě (a asi už nejen té), je kromě ucpaného nosu tendence ucpávání nosních dutin, což je věc velice nepříjemná, zejména když člověk celý den je ve škole, běhá v zimě po městě a nemá možnost si dutiny nahřát a provádět nezbytné léčebné kroky. Existuje však jednoduchá dechová technika, kterou jsem na sobě před nevímkdy objevil, která dokáže bleskově zcela uvolnit celé svalstvo, dilatovat cévy v celém těle a silně tak prokrvit organismus, a vynikajícím způsobem koncentrovat pozornost a osvěžit ospalého ducha. Jedná se o jednoduchou dechovou techniku provedení úplného nádechu, a následného zadržení vzduchu, nejprve se staženým břichem a hrudním svalstvem, a pak s pozvolně relaxujícím celým svalovým aparátem, aby se vzduch volně přesunul do spodní části. Celkově se zadržet dech dá různě, cca do 30s, nicméně zde nastává jistý „problém“, že okamžik, kdy se zadržováním přestat a kdy už začít vydechovat se nedá vždy úplně dobře ovládnout. K čemu dochází: Po nějakých 10s zadrženého nádechu se při tomto záměru začne dít něco podobného, k čemu dochází někdy tehdy, když člověk náhle z lehu vstane – zamotá se mu hlava, dostane mžitky před očima a je na hranici mdloby. Přesně k tomuto stavu tímto úplným nadechnutím a zadržením dechu dojde, nicméně k nejsilnějším projevům dojde až v druhé fázi svalové relaxace při udržení plných plic, a pak maxima to dosahuje v okamžiku vydechování.
Účinky jsou fantasticky relaxační a pokud to nedošlo moc daleko i koncentrační, z těch relaxačních to kromě báječného prokrvení celého těla i hlavy okamžitě uvolní zduřelé sliznice v nose a je najednou možné dýchat jako po nosních kapkách. Problém nastává, když se celou operaci podaří provést veleúspěšně – dokonalá relaxace svalů, do určité míry ještě na uvědomované hraně vědomí, přepadne do stavu, kdy se už vnímání dostává na hranu vědomí do trochu jiného světa, než je běžně percipován, a v tu chvíli s již prakticky neovladatelným tělem to způsobuje třes celého těla nebo úplnou ztrátu kontroly nad tělem a sesunutí k zemi. Zážitky, které při tom člověk má, jsou verbálně nesdělitelné, je to zkrátka vnímání docela jiného druhu. Co je ale pozoruhodné, stav bytí dosti mimo běžný časoprostor, přetrvává pozoruhodně dlouho poté. Teď už tomu budou asi dvě hodiny od chvíle, kdy jsem se takhle „provětral“ a pořád jsem lehce mimo (asi to je na tomto textu taky vidět). Včera v noci asi o půl jedné ráno mě z podobného stavu vytrhla „externalita“, ke které došlo v okamžiku, kdy jsem ztratil kontrolu nad tělem a narazil jsem hlavou do skříně (a probudil tak tou ranou celý byt)…

No a to je pro dnešek asi vše. Abych výše uvedené nějak shrnul, co jsem tím vlastně chtěl říct – k mému úžasu se mi „až nebezpečně snadno“ daří během několika sekund dostat se na hranici vědomí, na které jsou zážitky kvalitativně zcela srovnatelné s regulérními psychedelickými stavy. Velice by mě zajímala fyziologická příčina, co vlastně stojí za tak rychlou a tak dramatickou změnou vnímání a vědomého si přivození ztráty vědomí, neboť se nejedná ani o něco na způsob holotropního dýchání (stačí jediný nádech a zadržení dechu, ne nepříjemné!), ani o nějakou pránajámu.

[Celková doba psaní tohoto textu 45 minut, co jsem napsal to jsem napsal, text jsem po sobě nečetl]

Autor

Martin

Pracuji jako ajťák a grafik na volné noze, zejména ale pro brněnskou firmu vyrábějící ekodrogerii. Dále působím v brněnském systému místní směny Rozleťse, Českém zahrádkářském svazu, České psychedelické společnosti, spolku Archetypal a Mezinárodní komunitě dzogčhenu. Chcete mě podpořit? BTC: 37mf2FJR26Ce3DxMkocukJDgB1eVjasnZB, příp. PGP podepsané adresy dalších kryptoměn.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *