Tak jsem byl po měsíci vrátit knížky do knihovny. Nepřišel jsem si tam půjčit nic konkrétního. Ovšem…
…první knížka, na kterou mě padly oči, měla název „Mimo prostor a čas“. Tak jsem ji vzal do ruky a otevřel.
Hned na druhé stránce se píše o déja vu, přičemž právě o tom jsem před pár dny psal. Dále je to ovšem ještě zajímavější.
O stránku dále se totiž píše o unikátní indické knihovně v Bengalúru, kde jsou na palmových listech zapsány ve starotamilštině osudy nejrůznějších lidí z celého světa. Již po tisíce let, a do nejmenších detailů. (Už vím, kam se chci jednou podívat.)
Kdy tento naprosto ojedinělý archiv vznikl, nikdo neví, ovšem fakt, že určité společenství lidí kdysi dávno cestovalo do budoucnosti, aby z toho pak sepisovalo osudy tisíců lidí žijícících o několik tisíců let později, je prostě fantastické.
Takže jsem si večer místo brouzdání po netu četl. Jo a předtím jsem ještě udělal takový pokus, že jsem z místnosti vystěhoval tikající hodiny. Výsledek je podobný, jako když člověk usne se sluchátky na uších a někdo tu muziku zastaví – člověk se probudí. Stejně tak, člověk si zvykne na tikot hodin, a když netikají, cítí se „jinak“ :)
Zpátky k té knížce – byla tak zajímavá,že jsem šel spát až ve 2 ráno. Jak jsem potom exceloval ve škole není nutné popisovat ;)
