Taková zvláštní knížka to je. Už i název je tak trochu zavádějící, pro malé děti tato ‚Pohádka‘ rozhodně není určena. O něčem možná svědčí už nakladatelství Votobia, které se vyznačuje vydáváním alternativní literatury, a známé se nejspíš stalo i kauzou ‚Vaříme s konopím‘ (v roce 1995).
Řeknu to rovnou – tak úplně jsem ten děj nepochopil ani já:-) Je to totiž psáno dost těžko definovatelným způsobem. Prolínají se děje, pokud se vůbec ději dají nazývat, a navzájem se jakoby doplňují. Knížka se mě víceméně líbila, nicméně nejsem schopen nijak kloudně parafrázovat děj. Zájemce nechť si knížku přečte, třeba si z ní odnese víc, než já .o)
Měl plné kapsy snů, ale byl tady, a že to ale bylo hrozné místo, vbetonované do strachu a hnusu. Nekonečný svět bolesti, pomyslel si, když kašlal z plných plic. Snít o něm, ale nikdy ho nesnít. Hodiny v pozadí tikaly. Události spěly do své finální fáze. Takhle to dál nemůže jít. Ukaž mi dveře a já jimi projdu. (str. 38)
V Kyjově a okolí si hodně lidí pěstuje doma, a tak se tam vždycky dávalo zadarmo. Občas se vyměnily houby za trávu, ale nikdy se nikdo nezmínil o penězích. Kapitalismus přicházel, ale oni v tomto ohledu zůstávali komunisty a kouření bylo veselejší. (str. 117)
Léta jsem je hledal, procházel se jejich pokoji, díval se na jejich světy, učil se jejich jazykům. Někdy si myslím, že hledám na nesprávném místě, zapomínaje přitom na zahradu vzpomínek z jejich tváří, z jejich domovů. Proč se usnít k smrti, když všechno to, co potřebuji, je to, co mám? (str. 156)
