Vědomý rozštěp osobnosti

V poslední době uskutečňuji jistý psychologicko-duchovní experiment, vědomý rozštěp osobnosti a systematické fungování pod několika nezávislými identitami. Už jen v internetovém prostředí to je naprosto fascinující záležitostí. Když se tu a tam ozývá, jak je problematická anonymita internetu, nemohu si teď tuto vlastnost „sítě sítí“ vynachválit. Jen je škoda, že je to tak těžko přenositelné do reálného života.

Dokonce si myslím, že „odvázanost“ a odvaha v anonymní komunikaci strhnout ze sebe různé masky by byla i terapeuticky využitelná v rámci nějaké techniky duševní hygieny. Za normálních okolností tato anonymní nepostižitelnost podporuje spíše zlé tendence vulgarismu a agresivity, nicméně pokud by se tato síla uskutečňovala v tom pozitivním spektru, např. znovuzískání sebedůvěry, nebylo by to vůbec špatné.

Emoční fixace ve špatných vztahových konstelacích

Když jsou si vzájemně partneři hluboce oddáni a existuje mezi nimi silné (emoční) pouto, láska dávající i přijímající a tak dále, je to normální a v pořádku. (Pro úplnost, na nejvyšším místě by ještě měl být realizován úplný vztah k Bohu, hned pod ním by tedy byl vztah k partnerovi.)

Jiná kvalita vztahu je mezi rodičem a dítětem, mezi přáteli, mezi kamarády, kolegy, spolužáky, spolupracovníky.

Postuluji teď tezi, že mít vztahy, emoční vazby a fixace k druhým lidem (bližnímu svému) je v zásadě přirozené a potřebné. (Nebudu teď meditovat nad tím, jestli je teze skutečně pravdivá, jestli není spíše žádoucí stát se zcela nezávislým na vnějším světu apod., o tom zase jindy.)

Průser nastává, když se specifické charakteristiky pro vztah A objevují místo toho ve vztahu B (který by přirozeně měl docela jiný charakter vztahu), třeba proto, že ve vztahu A došlo k určitým problémům. Dochází ke snaze o kompenzaci selhání na jednom místě vytvořením náhradního vztahu jinde.

To má destruktivní účinky na zbytky původního vztahu a zatažení třetí osoby, původně vůbec nezatažené do vadného vztahu A, do problémů.

Konkrétně: vztahem A budiž stagnující manželství. Vztahem B budiž vztah matky k synovi. Tím, že si matka bude dělat ze syna vysněný partnerský ideál (klidně podvědomě) a podle toho se citově diferencovat k tomuto synovi a ke svému partneru, to ještě víc nabourá funkčnost manželského partnerství (další odtažení ze strany matky), a rovněž to synovi úspěšně zkomplikuje navazování/udržení vlastních intimních/partnerských vztahů (bude již zatažen do příliš hlubokého vztahu s matkou, nedokáže pořádně odstrčit tento vztah do pozadí a na popředí vytvořit svůj vlastní vztah).

Vedlejším produktem vztahu B bude navíc nehmotný útvar, který bude tvořit setrvačnost takového vztahu a gravitaci obou účastníků (již pasivních figurek, které ovládá tento „démon“) zpátky k obnovování takového vztahu, jakmile bude hrozit jakékoli odtažení a oslabení/přetrhání těchto vazeb.